V blízkosti Číměře na pravém břehu stával Čermákův mlýn. První písemná zmínka o něm je z roku 1366, kdy opat Matěj žaloval Mikuláše Provázka z Okrašovic za to, že mlýn pod Číměří držel i přesto, že patřil třebíčskému klášteru. Roku 1558 měl mlýn dvě vodní kola pro pohon mlýnských složení a jedno kolo pro pohon stoupy. Majitel Pavel Ambrožů z mlýna dával vrchnosti 40 měřic režné napytlované mouky. A co to byly stoupy? To bylo zařízení na výrobu krup, proto se jim v mlynářské hantýrce říkalo krupník. Byly to mohutné tluky pohybující se za pomocí jednoduché vačky jeden sloup za druhým, přičemž jejich spodní kuželová část padala do stejné kuželové jamky umístěné v řadě takzvaného štoku, ve kterém bylo určité množství ječmenného zrna.

První mlynář jménem Čermák byl na mlýně pod Číměří již na začátku 19. století. Po něm převzal řemeslo Josef Čermák (narozený 1821), později Karel (narozený 1878) a posledním mlynářem na Čermákově mlýně pod Číměří byl Jaroslav Čermák. Čermákův mlýn pohánělo vodní kolo, vybaven byl mlýnskými válcovými stolicemi na mletí žita, kamenným šrotovníkem na šrotování obilí a krmných směsí a krupníkem zvaným holendr. Ten se skládal z mohutného mlýnského kamene, který se točil ve svislé poloze. Jeho obvod tvořil plech zdrsněný prosekáním, lemovaný kovovou obručí se šikmými zoubky a uchycený na bočních kruzích, které byly zhotoveny ze dřeva. Do zoubků se opírala ráčna, která svým pohybem postrkovala lub od vačky na hřídeli. Lub se čtyřiapůlkrát za minutu otáčel proti směru otáčení kamene, jehož obvodová rychlost byla 16 metrů za minutu.

V 18. a 19. století bylo při mlýně také zařízení na tlačení lněného oleje. Roku 1922 bylo postaveno nové obytné stavení a starý dům celý předělán na mlýnici. Čermákův mlýn přestal sloužit svému účelu v roce 1941. Jako neklamné svědectví po bývalém mlýně zůstal jez na řece Jihlavě, pod nímž začíná vodní nádrž Dalešice. Mlýn byl zbořen po roce 1970 při stavbě dalešické přehrady. V Číměři se mezi starší generací traduje, že Čermákovi byli dobří lidé.

Jirkasův mlýn

Kromě Čermákova mlýna býval pod Číměří ještě Jirkasův mlýn s pilou, dříve zvaný Halouškův. Za první republiky a po druhé světové válce byli na mlýně Jirkasovi. V meziválečné době se v Jirkasově mlýně mlelo žito a šrotovalo, za války byl celý mlýn přestavěn a pořízeny nové stroje, Francisova turbína, čtyři mlýnské válcové stolice, loupačka a šrotovník. Předtím mlýn poháněla troje vodní kola.

Mlýn byl nově zařízen na mletí pšenice i žita. Při mlýně bývala jednolistová pila (zvaná jednuška). Jirkasův mlýn byl jako soukromý v provozu do 50. let dvacátého století a následně po roce 1970 byl mlýn zbořen a roku 1976 bylo místo zatopeno údolní nádrží Dalešice. Nade mlýnem se zachovala stodola. Za sníženého stavu vody na přehradě můžeme spatřit jez a zbytek betonového stavidla.

Třebenický mlýn

Pod Jirkasovým mlýnem býval u Třebenic Pyrochtův mlýn s pilou, dříve Čermákův nebo také Třebenický. Ten byl obnoven podle vyrytého nápisu na větrném praporku roku 1771. Na Třebenickém mlýně byl mlynářem Matěj Čermák (narozený 1720 v Ivančicích), Jeho syn Pavel (narozený 1764) později z Třebenického mlýna odešel do Jevišovic. Rod Pyrochtů získal mlýn na začátku 19. století. Za první republiky mlýn poháněla dvě vodní kola takzvaně na spodní vodu vysoká 3,5 metru, široká 70 cm. Mlelo se na kamenném mlýnském složení. Za druhé světové války přestavěl mlýn poslední mlynář Otto Pyrochta a vybavil novými stroji: válcovými stolicemi od firmy Prokop a synové Pardubice, loupačkou a vodní kolo nahradil Francisovou turbínou. Mlýn byl jako soukromý v provozu do padesátých let. Zbořen byl po roce 1970, aby uvolnil místo pro údolní nádrž Dalešice.

Mollův mlýn

Pod Pyrochtovým mlýnem na druhé straně pod obcí Koněšín (na levém břehu) býval mlýn Koněšínský, nebo také Mollův. První písemná zmínka o něm je z roku 1568, kdy na něm pobýval mlynář Blažek Machova, který toho roku zemřel. Vdova po něm se znovu vdala za Petrmana Brychtu, ten zemřel roku 1607, kdy se v sirotčích registrech objevil tento zápis: „Sirotci nebožtíka Petrmana Brychty (od Brikcius) mají na mlejně Jana Kavalce, jemuž byl mlýn prodán od šlechty za 600 zlatých, a sirotkům měl potom doplatit 464 zlatých."

Koněšínský mlýn později přešel na vrchnost, neboť roku 1687 se uvádí mezi mlýny panskými. V roce 1706 jej těžce poškodila májová povodeň, která odnesla pilu se všemi kládami a prkny. Roku 1747 koupil tento mlýn o třech složeních mlynář Martin Pružina od hraběte Jana z Kufštejna. Činže činila 150 zlatých, z jednoho vepře se platilo 24 zlatých, vodné 12 zlatých, z pole čtyři zlaté, místo roboty pět zlatých. Roku 1773 vyměnil Koněšínský mlýn Martin Pružina s Františkem Kabrdou za mlýn v Popůvkách. Kabrda mlýn prodal za tři roky Františku Pirochtovi z Tišnova za 600 zlatých. Po Františku Pirochtovi převzal mlýn jeho syn Jiří, který v roce 1801 postavil při mlýně pilu. Od roku 1831 zůstával na Koněšínském mlýně Jan Marek a po něm jeho syn Rajmund, ten vyměnil mlýn s Janem a Karolinou Chadimovými. Od nich jej roku 1873 koupil Bedřich Porupek za 2 200 zlatých. Poté získali Koněšínský mlýn opět manželé Chadimovi a ti pak prodali roku 1886 Anně a Karlu Mollovým z Třebíče.

JOSEF MIKULÁŠEK