Vzpomenete si ještě, co jste dělal osudného 21. srpna 1968?


Kupodivu docela přesně. Ve tři ráno jsem přišel na třebíčské vlakové nádraží, mířil jsem do práce do Brna. Kamarád výpravčí mi říká, jsou tu Rusi a pustil mi rádio.


Co se dělo v Brně?


V práci, tedy ve Výzkumném ústavu makromolekulární chemie, bylo velké pozdvižení, všichni to řešili. Měl jsem velký problém dostat se domů, všechny silnice byly ucpané okupační armádou. Domů jsem se dostal velmi komplikovaně.


Jak vzpomínáte na příjezd vojáků na Třebíčsko?


Tábořili za křižovatkou u Vladislavi u Dvoru Jindřich, ve velmi primitivních podmínkách. Podle mého vůbec nevěděli, která bije, byli naprosto dezorientovaní.


Proč tak soudíte?


Po delším čase jsem jel služebně do Litvy a potkal jsem tam kolegu z branže, který se coby voják invaze v Česku účastnil. Řekl mi, že v té době on ani jeho spolubojovníci naprosto netušili, oč v Československu běží.


Byl jste v KSČ, odkdy a proč?


Do strany jsem vstoupil v roce 1955, těsně po vysoké škole. Byla v ní moje matka, kterou jsem celý život velmi respektoval. Dá se říct, že tehdy jsem myšlence komunismu věřil. Navíc já jsem se politikou nikdy příliš neza〜obíral, měl jsem svou vědu, s ní jsem si vystačil.


V roce 1968 vás ze strany vyloučili. Z jakého důvodu?


Prý pro malou aktivitu, já byl spíš aktivní hodně, ale v opačném proudu reforem a liberalizace totalitní společnosti.


Jak vás váš „škraloup“ omezil v kariéře?


Nemohl jsem za žádných okolností jet na zahraniční stáž, třeba do Kanady. Jinak mě ale soudruzi nechali víceméně na pokoji, protože mě ve výzkumu jako řadového pracovníka prostě potřebovali. Ale v osmdesátých letech jsem mohl pracovat v Iráku, najížděl jsem tam rafinérii v Salahudinu.


Co kolegové, kteří toto zásadní rozhodnutí učinili?


Všichni se v zahraniční vědě uplatnili velmi dobře.


Vzpomenete si na jména skalních komunistů z Třebíče, kteří pak sehráli roli v době tuhé normalizace?


Třeba Karel Neubert, byl předsedou Krajského výboru KSČ. Pak krajský ideologický tajemník Šula a též Vladimír Hermann.


A naopak, víte o lidech z Třebíče, kteří v reakci na osmašedesátý a události poté podepsali Chartu 77?


Byla to čtyři jména, vzpomenu si na tři. Jednak evangelík František Sklenář, dělal elektrikáře v nemocnici. Pak profesor Vydrář, učil původně na obchodní akademii. Z Oslavičky to byl Michal Dus, nedostal se na školu, vyučil se tiskařem, jeho otec byl mluvčím Charty, členem výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a za to byl vězněn.


Vy jste se neangažoval proti režimu?


Byl jsem v 80. letech členem přípravného výboru pro obnovu skautingu v Čechách, v Klubu nezávislé české inteligence. Distribuovali všechny možné materiály, jako Charty 77, Nezávislého mírového sdružení, Lidové noviny, Pelikánovy listy, Čin. Chlapci z vodáckého oddílu vytvořili síť kolportérů, přepisovali zakázané knihy, organizovali petice a besedy.


Kdy vám došlo, že nebylo dobré do strany vstupovat?


Řekl bych až v tom osmašedesátém na základě vlastních prožitků. Pak ve straně zůstaly už jen dva typy lidí - prospěcháři, anebo úplní hlupáci. Takový je můj názor.