Do té hospody chodil Vítězslav Nezval coby student třebíčského gymnázia či Jiří Sovák s Ninou Popelíkovou, když začínali svou hereckou kariéru v Horáckém divadle, které tehdy ještě sídlilo v Třebíči. A na hostinec U Vaignerů samozřejmě vzpomínají snad všichni studenti, kteří chodili do obou třebíčských gymnázií či na obchodní akademii.
play_fill
„Důvodem byla hlavně docházková vzdálenost. Ta ze všech zmíněných škol činí asi tři minuty klidné chůze – a o to zvláštnější je fakt, že cesta zpět do školy nám trvala mnohonásobně déle. Kolikrát se také stalo, že už jsme na hodinu ani nedorazili,“ zavzpomínal s úsměvem Jan Novotný.
„A dalšími významnými faktory byla otevírací doba už od devíti ráno, dobré levné pivo a osobité prostředí. Hlavně v létě, když se dalo sedět vzadu venku na dvoře, kde je ta velká lípa a stoly jsou schované pod klenutím, to bývalo moc fajn,“ dodává někdejší student, dnes již muž ve středních letech.
Hostinec U Vaignerů vznikl už v roce 1860. Stále stojí na původním místě na dnešní ulici Bedřicha Václavka a potomci Vaignerových jej vlastní dodnes. Ale zdá se, že ty časy končí – a také z toho důvodu je hostinec nyní zavřený.
Majitelé budovy jsou čtyři, všichni nějak spříznění se zakladatelem Antonínem Waignerem. „Jenže většině je už kolem osmdesáti let. V naší rodině zkrátka není nikdo, kdo by mohl hostinec provozovat. Proto je hospoda v současnosti na prodej,“ vysvětlila dcera jedné z majitelek pohostinství. Nepřála si uvést své jméno, redakce ho ale zná.
Video: Třebíčané chodili na pivo do hostince k Vaignerům déle než sto šedesát let
Prodej hospody je podle ní pro majitele velká rána. „Moje maminka to velmi těžce nese. Ale situace je taková, že ten dům by bez údržby chátral,“ doplnila žena.
Posledním provozovatelem pohostinství byla třebíčská společnost Yashica. Ta „Vaignera“ zavřela v létě. „Provoz jsme ukončili v červenci. Situace je taková, že ten dům má nejlepší léta za sebou. Jeho technická způsobilost nám nedovoluje, abychom zde hospodu provozovali,“ podotkl jednatel společnosti Aleš Fialka, který neskrývá, že ho současný stav také mrzí. „Ten dům má historii, a to nejen tu obecnou, ale z mého pohledu i osobní. Taky patřím mezi ty, kteří do něj jako studenti s kamarády hodně chodili,“ dodal jednatel.
Ten, kdo si hostinec nakonec koupí, nezíská „jen“ hospodu, ale i kus třebíčských dějin. Majitel hospody býval v dřívějších časech velice váženou osobností, a z toho důvodu většinou zastával i post předsedy zdejšího společenstva hostinských.
Když se ještě u Vaignerů před válkou vařilo, posílaly tam „lepší“ rodiny z Třebíče a okolí své dcery, aby se v kuchařském umění něco přiučily od staré paní Vaignerové. V hostinci se také od prvopočátku scházela lepší společnost, které se podle přilehlé čtvrti Jejkov říkalo Jejkovská šlechta.
Dobové inzeráty označovaly hostinec za „středisko šachistů a inteligence“. V místě se pořádaly dokonce i plesy, volební schůze, oblíbené byly také kuželkářské turnaje, které Jejkovská šlechta většinou sváděla s Klubem kuželkářů Favorit, tedy štamgasty z také dodnes existujícího hostince U Podlipnů.
Hostinec u Vaignerů je nerozlučně spjat i se známou třebíčskou kapelou Bagr, jejíž manažer Karel Ošmera odsud v devadesátých létech minulého století prakticky řídil chod skupiny. Díky tomu si v roce 1995 interiér pohostinství „zahrál“ i v klipu Jméno Eva, v němž se zpěvák kapely Petr Kapinus vyznává ze své lásky k tehdy nesmírně populární herečce Evě Vejmělkové.
„Už ve studiu jsem klukům říkal, že ji obsadím do hlavní role. Lidé ji znali z tehdy velice oblíbených filmů Fontána pro Zuzanu, Jak básníkům chutná život či seriálu Chlapci a chlapi. V časopise Květy s ní byl jednou rozhovor a já jsem různými triky až intrikami na šéfredaktorce získal Evino telefonní číslo. Tenkrát jsme neměli mobily, takže se volalo z pevné linky. Měl jsem tři možnosti, odkud jí zavolat: telefonní budka na Karlově náměstí, pevná linka U Vaignerů v hospodě a pevná linka v tomtéž zařízení, ale o poschodí výš v kanceláři,“ vypráví Ošmera.
V kanceláři byl klid, takže si tehdy mladičký manažer dodal odvahu. Vytáčecí pokus ale musel několikrát opakovat. „Eva sice bydlela u rodičů, ale přespávala většinou jinde. Nakonec se mi to podařilo a sehnal jsem ji. Nechala si poslat nahrávku písničky a pak s natáčením souhlasila. V Třebíči se natáčelo několik scén na různých místech. Spot, kterak jede autem po Sirotčí ulici, zcela zablokoval dopravu, přestala i výuka tělocviku v hale obchodní akademie, kdy všichni studenti koukali na natáčení z oken tělocvičny,“ vzpomíná Ošmera.
Filmaři a hudebníci pak vyhlásili menší pauzu, na kterou se přemístili k Vaignerům. „Eva si vůbec na nic nehrála, byla to mimořádně vstřícná a příjemná holka, takže do této pivnice bez problémů vstoupila, což způsobilo obrovský poprask. Číšníku Drahošovi začaly nervozitou padat z regálu cigarety a loktem shodil na zem půllitr, který se roztříštil na podlaze, ze salonku přicházeli hosté do hlavní místnosti s tím, že se zrovna chtějí dívat v televizi na jistě záživný program, a přicházeli i další lidé z venku, kteří se doslechli, že je tato herečka právě u Vaignerů,“ směje se Ošmera.
Jenže tomu tato nebývalá pozornost způsobila problémy, protože coby manažer musel hlídat čas. Najednou se ale natáčení kvůli všem zvědavcům a příjemnému prostředí hostince, v němž se muzikanti a štáb takříkajíc rozseděli, začalo dostávat do skluzu.
„Všechny aktéry jsem vyháněl na další pokračování natáčení. Doslova na mě kašlali. Teprve až zavelela Eva, tak mě poslechli. Natáčení dopadlo dobře a s Evou jsem od té doby udržoval vřelý korespondenční i telefonický vztah. Mimochodem skladba vyhrála v hitparádě televize Prima. Napjatě jsem ten den čekal u televize na výsledky. Sotva je moderátor oznámil, zazvonil u mě doma telefon a ozval se první gratulant: ‚Haló, tady Eva Vejmělková, moc gratuluji.‘,“ usmívá se šéf Bagru.
