Když se před několika dny v Mladé Boleslavi uskutečnilo slavnostní odhalení pamětní desky ve tvaru křídla, na němž je každé ze stovky jmen napsáno na kovové destičce, zúčastnil se i pilot Karel Picmaus z Třebíče.

„Moje destička je takhle vpravo v dolní polovině. Popravdě, vůbec jsem nečekal, že se do tak prestižního výběru dostanu. Uvážíme-li, že jsou tam váleční piloti, pak ti, co létali na vojenských či velkých dopravních letounech,“ zhodnotil ocenění pětasedmdesátiletý Picmaus.

„Když jsem viděl výčet jmen, zjistil jsem, že jsem tam jediný zástupce profesionálních pilotů ve váhové kategorii do 5700 kilogramů. Jsem tam vlastně za všechny obchodní piloty, kteří létají aerotaxi, dělají hašení lesů či vápnění a podobně,“ poznamenal.

Myslí si, že lidé při hlasování brali v úvahu nejen jeho rekord 105 tisíc pracovních letů s práškovacím letadlem – legendárním čmelákem. „V 90. letech jsem se podílel na zakládání Západomoravského aeroklubu Třebíč a na vzniku letiště v Kožichovicích. I to nejspíš sehrálo roli při hlasování,“ poznamenal.

Karel Picmaus stále létá. Pálava, Havlíčkobrodsko, to jsou dva nedávné cíle. Svůj ultralight pojmenoval Lucky Charlie, v překladu šťastný Kája. To odpovídá jeho povaze pohodáře.

Pracovní výkon, který má na svém kontě, je opravdu úctyhodný - za víc jak 36 let zmíněných 105 tisíc úspěšných startů a přistání. Za tu dobu při stejném zaměstnání zahynulo 32 Picmausových kolegů. „Nebyli to špatní piloti, ale neměli štěstí. Protože pilot práškovacího letadla se mohl dostat do neřešitelné situace,“ říká.

To byl případ jeho kamaráda Jiřího Hronovského, bydlel v Třebíči – Borovině. Zabil se u Hostimi v pátek 13. března 1981. Vlétl do silné dešťové přeháňky. Karel Picmaus mu tam udělal ve spolupráci se ZD Blížkovice pomník s vrtulí. je dobře vidět od silnice, když se jede od Blatnice.

Picmaus většinu svého profesního života strávil ve Štítarech, to je ves nedaleko Vranovské přehrady. „Byli jsme dislokováni na stabilních místech, v rajonech, kde působil pilot s mechanikem,“ vysvětlil.

Povoleno bylo 80 startů denně, někdy jich ale udělal i kolem stovky, když zemědělci přišli s prosíkem, že by chtěli něco dokončit. Občas se „jelo“ víc jak týden v kuse. Což bylo náročné. „Někdy jsem se ve Štítarech probudil, podíval se z okna, viděl, že je modro, slunce, nefouká. A já věděl, že mě čeká desátý den za sebou. To už člověk pociťoval velkou únavu. Ale udělat se to zkrátka muselo,“ zmínil v jednom z dřívějších rozhovorů. Létání s práškovacím letadlem je specifické v tom, že se neustále řídí, minimalizují se zbytečné přelety, honí se čas. Aplikace hnojiv se provádí ve výškách od tří do patnácti metrů. A stále je nutné se vyhýbat překážkám, kopírovat terén. Prostě dřina.

Dnes už je to mizející „řemeslo“. Podle Picmause je ale letadlo při určitých operacích v zemědělství, lesním a vodním hospodářství nezastupitelné. A stejně tak při hašení lesních požárů.

Nad Štítary a Vranovskou přehradu se občas vrací. Zrovna nedávno si tam zalétal. „V přehradě je málo vody. A tam, kde bývalo letiště, je zorané pole. No, zamáčkl jsem slzu, přiznám se. Mám to tam pořád hodně rád.“