Petra toho stíhá opravdu hodně. Studuje, pracuje a co vydělá, prozatím investuje do cestování. Nedávno se vrátila až z daleké Číny. O svých zážitcích dokáže nadšeně vyprávět.
Proč vůbec Čína? Byla jste tam sama nebo s partou?
Kamarád dostal práci na Expu, začátkem roku odletěl s přítelkyní do Šanghaje. Můj přítel si s třemi kamarády chtěl splnit sen – jízdu transsibiřskou magistrálou. Takže si cestu naplánovali až do Šanghaje, kam jsem několik dnů před jejich příjezdem přiletěla i já. Nakonec se nás tam kromě hostitelů sešlo osm. V Šanghaji jsem byla týden, potom všichni letěli domů a já s přítelem jsme letěli do Hongkongu a pak jsme pluli lodí do Macaa. Jinak bych se k Číně dostala asi až časem. Zpočátku mě zase tolik nelákala, ale pak mě naprosto dostala.
Jak se vám jako studentce vůbec podařilo sehnat peníze na cestu do Číny, kolik to stálo, musela jste mít nějaké vízum?
Do Číny jsem si peníze prostě našetřila. Věděla jsem to zhruba tři čtvrtě roku dopředu, že pojedu, takže jsem si odkrajovala z výplaty. Do června jsem měla denní studium, ale dělala jsem šéfredaktorku jednoho webu na půl úvazku, plus jsem na dalšího půl úvazku pracovala jako recepční v hotelu, momentálně jenom píšu diplomku a pracuju v časopise InStyle.
Jak to tedy bylo drahé a co to vízum, jak to s ním bylo, nebo nebylo komplikované?
Tohle je prostě otázka priorit – někdo má nový gauč, já byla v Číně. Jinak ale Čína zase není tak náročná. Letěla jsem s Emirates, což jsou skvělé arabské aerolinky, jedna letenka stála 14 tisíc korun. Hodně jsem ušetřila na ubytování, protože jsem v Šanghaji bydlela u kamarádů, a jídlo je v Číně na naše poměry laciné. Vízum jsem ale měla, to Číňani vyžadují. Jsou to strašní byrokrati. Razítkování je národním sportem.
Absolvovala jste nějaká očkování?
Ne. Drželi jsme se v městkých částech, kde platí standardní zásady hygieny jako v každém velkém městě. V odlehlejších částech ale je doporučené očkování proti žloutence, břišnímu tyfu a vzteklině. Drtivě nejvyšší výskyt vztekliny je totiž v Číně.
Která konkrétní místa jste navštívili?
Šanghaj, tam jsem byla týden, odkud jsme letěli do Guangzhou v Kantonu, kde jsme se zdrželi den, odtud jsme měli jet lodí po Perlové řece do Hongkongu, ale ujel nám poslední ferry (loď, která jezdí od terminálu k terminálu, hromadná doprava ve formě lodi – pozn. red.), takže jsme se místním autobusem dostali do Šenzenu, kde jsme prošli pasovou kontrolou, nasedli jsme na metro a frčeli do Hongkongu. V Hongkongu jsme byli dva dny a den jsme se zdrželi v Macau.
Šanghaj je město v rozpuku. Co vás zaujalo úplně nejvíc?
Výhled z promenády Bund na novou čtvrť Pudong. Bund byl ve dvacátých letech Wall street Dálného východu. Stojí tu banky v nabubřelém rozmáchlém americkém stylu. Naproti Bundu je nová čtvrť, na jejímž místě byly před 15 lety jenom rýžová pole. Dnes je posetý neuvěřitelnými mrakodrapy. V jeho popředí stojí Oriental Pearl Tower – roztodivná barevná televizní věž, a otvírák. To je mrakodrap skutečně ve tvaru otvíráku, který se kasá nejvyšší vyhlídkovou plochou na světě – bez pár metrů půl kilometru. Noční pohled z něj je absolutně dechberoucí. Vedle otvíráku je sedmdesát metrů hluboká díra na základy pro nový mrakodrap, který bude mít přes 900 metrů. Bude vyšší než Burdž Chalifa v Dubaji, který má 828 metrů (a který jsme si nečekaně velmi zblízka prohlídli z letadla). Tenhle kontrast zašlé slávy západu a dravého rostoucího východního břehu je jako předobraz reality. Další věc, která mě naprosto odrovnala je koexistence staré a nové Číny.
Kde jste bydleli? Překvapilo vás na tom něco?
Kamarád, u kterého jsme byli na návštěvě, bydlí v mrakodrapu v centru. Budova má dvě vrátnice, nepřetržitou službu na recepci, každý návštěvník je důsledně prověřen - my museli na den odevzdat pasy, aby si nás zanesli do systému. Každý rezident má čip od domu a výtahu. Legrační je, že čip funguje jenom na patro, kde bydlíte. Když chcete někoho navštívit v jiném patře, musíte sjet do přízemí a ten dotyčný si vás tam musí vyzvednout. Nicméně i tady ctí Číňané tradice. Ve většině domů, včetně těch moderních, není 4. patro.
Chybí 4. patro…?
Čtyřka je totiž nešťastné číslo, v čínštině totiž zní podobně jako slovo smrt. Nicméně pod tímto „panelákem“ je čínské ghetto. Jsou to nízké cihlové domy, které mají umyvadlo na dvorku. Sprcha většinou chybí. Kuchyně mívají kvůli nedostatku místa vystrčené na ulici. V pokoji 3 x 4 metry bydlí šestičlenná rodina. Uprostřed této místnosti je většinou ještě skútr. Do těchto ulic vejdete kamennou nebo železnou bránou přímo z hlavních bulvárů. Je to úplně jiný svět. Všude vlaje sušící se prádlo, většinou to tam má hodně silný odér, ale můžete taky nahlédnout lidem do domů. Chvíli se může zdát, že staré a nové město vytvořila symbiózu. Pak se ale dozvíte, že jakmile skončí Expo, najedou sem bagry a všechno srovnají se zemí. Původní obyvatele vystěhují na sídliště za město. Šanghaj má 15 milionů obyvatel. Na kraj města nejde dohlédnout ani z otvíráku. Dovedete si představit to dojíždění?
Co lidi v Číně?
Číňani jsou rozhdně jiní než Češi. My jsme zvyklí říkat Já jsem Čech, já jsem Češka. Tam se říká My jsme Čína. My jsme individua, tam je to všechno v davu. Souvisí s tím mnoho věcí. Číňané například nedovedou improvizovat. Také moc nectí soukromí a osobní prostor. Stát je tu v pozici policajta i učitele, který se snaží přetvořit alespoň v Šanghaji lidi k západnímu obrazu. Chvílemi mu to moc nejde. Cedule No spitting (Zákaz plivání) nefungují, i když je to prý o dost lepší. Nemáte tušení, jak plive Číňan.
Jak plive Číňan?
Slyšíte za sebou hlasitý chrčivý zvuk, hluboké nasátí a masité plesknutí. Čekáte starého dvoumetrového bezdomovce – a přitom to je osmnáctiletá malá holka. Čínské plivání je všudypřítomné a dost nechutné.
Budili jste jako parta Čechů pozornost?
Číňani jsou hodně zvědaví. My byli parta bílých, převážně vysokých lidí, někteří z nás mají světlé vlasy a některé z nás jsou obdařeny ženskými tvary. To je v Číně naprostá atrakce. Byli jsme neustále fotografováni, lidi si na nás ukazovali, povídali si o nás a dost zblízka na nás koukali. Naprosto bez uzardění. S jazyky je to tady špatné, anglicky se domluvíte v podstatě jen na takzvaných fake marketech, což jsou obří tržnice s haldami falešných výrobků, kde bez ustání smlouváte a smlouváte. Hodně zajímavé je ale také to, že tady klasické české domluvit se rukama nohama rozhodně neplatí. Čína se skládá z 52 kmenů, mají společné písmo, ale výslovnost se opravdu hodně liší, je tu také spousta jiných jazyků. Takže když se sejdou dva Číňani ze severu a z jihu, mluví a do toho si ukazují znaky. Takže v naší evropské gestikulaci hledají čínské písmo.
Jaké je vůbec podnebí v Šanghaji, jak se dýchalo, když jste tam byli vy?
Šanghaj je na úrovni Egypta, takže je tam v létě hodně horko, ale zima se taky umí dost ozvat. My přijeli asi týden po tom, co teploty ze dne na den spadly z 35 na 25 stupňů Celsia. Takže bylo docela příjemně. Jinak je tam samozřejmě ale hodně vlhko, což znamená, že tu kašel jen tak nevyléčíte. Ostatně čínská medicína, to je na knihu.
Už tu padla zmínka o Expu. Kolik stálo vstupné, který pavilon vás ohromil? Co český pavilon – jak podle vás obstál v konkurenci?
Hlavně díky našim průvodcům jsem si nemohla tenhle cíl odpustit. Byla jsem tam dokonce dvakrát. Vstupné stálo v přepočtu pětistovku, ale my měli jistou výhodu, Český pavilon mě prostě ohromil. Byl skvěle připravený, inteligentní, hravý, hrdý, interaktivní, plný nápadů a zajímavého umění. Ukázal propojení čínské a české tradice v modře malovaném cibuláku vycházejícím z čínského porcelánu a jeho tradičních vzorů. Svíčková v české restauraci byla vynikající! Byť hodně předražená. Jinak se mi líbil Britský pavilon, který ukázal skvěle designově zpracovanou myšlenku. Zůstalo však jen u ní, chyběly mi další nápady. A takhle by se dalo mluvit hodiny. To, že Český pavilon obstál, dokazuje i stříbrná medaile za kreativitu a fakt, že se jako první celý prodal. Mimo jiné ho navštívilo 8,5 milionu lidí z celkového počtu 72 milionů návštěvníků – a to je na tak malý stát opravdu velký úspěch!
Navštívili jste další tři čínské provincie?
Ano – Kanton, Hongkong a Macao. Z Kantonu neboli Guangzhou pocházejí čínská ghetta nacházející se na celém světě. O místních se také říká, že Kantonci snědí všechno, co má čtyři nohy, pokud to není stůl. Praxi jsme si ověřili na místním trhu. Provází ho neskutečný puch v části s živými zvířaty a najdete tady úplně všechno: různé druhy štírů, sušených ještěrek, úhořů, stovky želv, ryby, miniaturní klícky se slepicemi, koťaty, štěňaty - ne všechno je vážně na jídlo, pytle s kořením, čaj, nevkusné dekorace, mušle…
Co profláklý Hongkong? Jak tomu se daří pod čínským jhem?
Hongkong je velmi zajímavý ve srovnání s Šanghají. Kdysi to byla výspa Dálného východu, dnes je vidět, že se k němu Čína chová jako k adoptovanému dítěti. A to vlastní protežuje mnohem víc. Kdo byl v Hongkongu nejdřív, bude ohromený. Jsou tu paneláky, jejichž poschodí nejde pod 30 pater, všechno tu roste jenom do výšky, jiný rozměr tohle město nezná. Najdete tu úžasnou říční scenérii, luxus i chudobu. Oproti Šanghaji je to ale špinavá díra.
Jaké bylo ubytování v Hongkongu?
Například náš pokoj v Hongkongu se s bydlením kamarádů v Šanghaji nedal srovnat. Dostali jsme pokoj 2 x 2 metry, do kterého se vešla jenom postel. Jedno mrňavé okénko koukalo do zdi, půlku druhého zakrývala klimatizace. Sprcha a záchod v jednom. A k tomu strašný nepořádek. Všude se válely cizí vlasy. Cena byla stejná jako krásný hotelový pokoj v centru Šanghaje. Navíc náš hostel zabíral půlku 16. patra běžného paneláku. Na druhou stranu tím, že je to bývalé britské území, s angličtinou tu opravdu není problém. A ještě jedno plus pro Hongkong – lidé jsou tu neuvěřitelně příjemní a ochotní. Stačí, že vypadáte zmateně a hned někdo přispěchá, aby pomohl.
A konečně Macao?
Macao je zase úplně jiné. Leží asi 100 kilometrů západně od Hongkongu, skládá se z poloostrova a ostrova. V državě ho mělo až do roku 1999 Portugalsko. A stejně jako lidé v Hongkongu mají své dolary, tak i tady je místní měna – pataky. V Macau se snoubí úžasná krása portugalské kolonie a čínská exotika. A v posledních letech i kasina. Nedávno Macao předběhlo Las Vegas v obratech za hazard. Takže procházíte stísněnými čínskými uličkami, vyjdete do centra v evropském stylu a nad tím vším se tyčí nevkusné budovy místních kasin. Číňani dokážou dojít v nevkusu opravdu až za hranice zdravého rozumu. Všechno bohužel provází portugalská nepořádnost a čínská nedisciplinovanost. Ale i tak to tady má obrovský genius loci.
Co všudypřítomná policie – je to až tak hmatatelné, jak to často líčí reportéři z té oblasti?
Ano, v Šanghaji je to rozhodně dost cítit. Například dva policajti stojí u každého východu z metra. Jsou prostě všude. To ale neznemaná, že by někoho pacifikovali. Číňané nemají rádi řešení problémů, takže radši nechávají spoustu věcí být. Doprava je tu naprosto zoufalá, chodec není nic, nejagresivnější jsou řidiči mopedů, pravidla oficiálně existují, ale nikdo je moc nerespektuje. A u všeho tohohle zmatku stojí policie – a všechno pokojně sleduje. Na druhou stranu tady ale funguje donášení. Kamarád má svého řidiče (získat řidičák pro cizince je velmi náročné, nehledě na to, že by dotyčný přišel o rozum), který si pravděpodobně velmi hlídá každou cestu svého šéfa. Nehledě na to, že je jim každý měsíc vypínán internet na pravidelnou „údržbu“.
Čínské jídlo je doslova návykové. Co vám zachutnalo a měli jste odvahu otestovat i něco pro Evropana opravdu hodně netradičního?
Každý večer jsme v Šanghaji chodili do různých restaurací. Ochutnala jsem čtyři největší čínské kuchyně – východní a šanghajskou, jižní junanskou, severní ujgurskou a západní. A pak ještě nějaké další jako japonskou, thajskou a podobně. Nejvíc mi asi chutnala junanská, která je plná hovězího, zeleniny a skvělých příloh. Nejméně mě nadchly lahůdky jako medúzy v mandžuské restauraci, místní lahůdka smažené kuřecí křupky nebo ujgurské jehně. Vyloženě mě nadchly místní knedlíčky, včetně sladkých banánových v karamelu, který buď strašně pálí, anebo ztuhne na beton, takže ho hůlkami prostě neudoláte.
Co Číňani a alkohol?
Číňanům většinou chybí enzym na spalování alkoholu, takže je opije jediný panák. Mají proto velmi slabé pivo, dalo by se přirovnat k české osmičce. Chutná ale dost evropsky, protože se ho Číňané učili vařit od Němců. Nejznámější místní pivo je Tsintao. Čínské víno ani zdaleka nepřipomíná to naše. A nejsou tu hospody – jenom restaurace a hudební nebo karaoke bary.
Dá se Čína s něčím vůbec srovnávat?
Zatím to nedokážu s ničím moc srovnat, tohle je dosud největší exotika, jakou jsem kdy navštívila. Ale to se, doufejme, příští rok změní.
Narodila se: v roce 1985 v Třebíči
Studia a práce: Bc. Žurnalistika v Olomouci na Univerzitě Palackého, momentálně dokončuje magisterské studium žurnalistiky na FSV Karlovy univerzity Pracuje na plný úvazek v časopise InStyle.
Záliby, koníčky: má zálibu v prapodivném humoru, kterému rozumí jenom nejbližší okruh jejích přátel, sem tam si něco přečte, ráda diskutuje s moderátory televizních zpráv, sleduje zahraniční sitcomy a ráda se netradičně baví. Ale hlavně samozřejmě cestování a výlety – to je číslo jedna.
Jednou se chce věnovat: jak sama říká „Bylo by skvělý dělat profesionální cestovatelku a psát o tom. Ale v tomhle se mnou jede ještě několik milionů lidí, takže to asi tak lehce neklapne.“