Zvednout se po takovém boji je obtížné, ale ne nemožné. Peer pracovnice Lucie Potůčková z Paprsku naděje – Centra služeb pro podporu duševního zdraví Třebíč již pár zásahů od takového soupeře dostala. Jak se s diagnózou duševní nemoci vyrovnává, co jí dala a co jí vzala, to se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Dobrý den, Lucie. Hned v úvodu padlo jedno slovo, které zatím není tak úplně běžné a málo kdo jej zná. Představuje vás jako peer pracovnici. Co si pod tím můžeme představit? Co je náplní vaší práce?

Dobrý den. Je pravda, že tento pojem je ještě skoro neznámý a málo rozšířený. Peer konzultant je člověk s vlastní zkušeností. V mém případě je to zkušenost s duševní nemocí. Výraz „peer“ nemá konkrétní překlad z angličtiny, ale já mám nejraději definici zvanou „peer to peer“, čili rovný s rovným. Své zkušenosti mohu nabídnout lidem, kteří jsou například na počátku své nemoci. Můžu jim být rádcem i oporou. Protože jsem si již kus své cesty prošla, mám určitý vhled do jejich situace. Vím, kde je jaký bludný kořen nebo slepá ulička a dá se říci, že jsem se naučila číst v mapách nemoci. Vím, jak poznat rozcestí, co znamená jaká značka. Díky tomu mohu našim klientům poradit, kterak se neztratit. Nebo se snažit pomoci nalézat schůdnější cestu.

Mluvíte o své cestě, o své duševní nemoci. Určitě jste sama párkrát sama v sobě zabloudila, jak se vám podařilo rozplést to neznámé bludiště a najít cestu k uzdravení? Kdo nebo co vám pomohlo?

Nemocný člověk má v dnešní době naštěstí mnoho možností, jak ze své situace ven, jak si svojí náročnou situaci ulehčit. Já jsem využila služeb jak krizového centra v Brně, tak pomoc psychiatra i psychoterapeuta. Beru léky, které mi pomáhají držet nemoc pod kontrolou a neomezují mě v mém životě. A v neposlední řadě mi velice pomohla svépomocná skupina Paprsku naděje. Právě zde jsem našla tolik potřebné pochopení.

Můžete nám, prosím tuto svépomocnou skupinu představit? K čemu slouží a kdo jí může navštívit? Jak probíhá setkání její členů?

Svépomocná skupina se schází v prostorách Paprsku naděje a je určena pro lidi, kteří mají osobní zkušenost s duševním onemocněním a hledají lidi ve stejné životní situaci. Je pro nás důležité o svých pocitech a problémech mluvit a ujišťovat se, že v tom nejsme sami. Je to báječný prostor pro sdílení toho, co máme zrovna na srdci, prostor pro zpětnou vazbu a návrat mezi lidi. Bavíme se tam o všem, co nás trápí. Nacházíme souputníky. Někoho, kdo je na stejné lodi.

Vzpomenete si ještě na vaši první návštěvu svépomocné skupiny?

Ano, velice barvitě. O skupině jsem se dozvěděla od paní Jindřišky Šmejkalové z Paprsku naděje a také od svého muže. Dlouho jsem se zdráhala tuto skupinu navštívit. V té době jsem ještě svoji nemoc před okolím tajila a říkala si: „Tak a teď mě tam někdo známý pozná a odhalí mé tajemství“. Bála jsem se a nevěděla, co mohu očekávat. První půlku sezení jsem probrečela a pak to přišlo. To pochopení, ta společná dynamika a přátelský přístup. Odcházela jsem plná emocí. Konečně mě někdo pochopil. Věděl, co prožívám, protože zažil totéž.

Popisujete to moc zajímavě. Co může tedy člověk udělat, když chce na takovou skupinu přijít?

To je na tom právě to skvělé. Stačí jen, když přijdete! Skupina se pravidelně schází každou sudou středu od 17:00 do 18:30 hodin v prostorách Paprsku naděje, Gen. Sochora 705, Třebíč. Skupina je otevřená, anonymní, účast na ní je zdarma a není podmíněná uzavřením smlouvy o využívání služby. Zazvoníte a já vás pustím dále. Provedu vás, vše vám ukážu, vysvětlím.

Pokud přeci jen trochu tápete, nebo nenacházíte odvahu, můžete mi zavolat nebo napsat e-mail či SMS. Můžete nás kontaktovat i přes facebookové stránky.

Všechny potřebné kontakty nalezne dole pod tímto článkem.

Jak již bylo zmíněno, v Paprsku naděje působím jako peer konzultant a mám na starost i „svépomocku“, jak jí mezi sebou přátelsky říkáme. V blízké době se můžeme setkat osobně i na naší akci „Sekáč trochu menší“, které je pokračováním loňské akce „Sekáč trochu jinak“. Lidé si zde se mnou mohou promluvit, seznámit se. Nebo si jen můžou přijít opéci špekáček, poslechnout hudbu nebo koupit něco pěkného na sebe. A to vše v přátelské a otevřené společnosti lidí, před kterými nemusí mít ostych. Budu se těšit na případné setkání.

Kontaktní údaje:

Paprsek naděje – Centrum služeb pro podporu duševního zdraví Třebíč

Gen. Sochora 705, 674 01 Třebíč

e-mail: peer.paprsek@trebic.charita.cz

tel.: 735 721 539

Stigma a život s ním

Lucie Potůčková má vlastní blog. Na adrese http://nespavost.blogspot.com/ zveřejňuje své pocity a zkušenosti. Zde je ukázka jednoho z příspěvků:

Žena s cejchem blázna. Tak by se mi mohlo také říkat. Byla jsem hospitalizovaná na psychiatrii a mám nálepku psychicky nemocného člověka. Dokonce o tom veřejně mluvím. Může to vypadat, že se tím i chvílemi chlubím. Není tomu tak. Pokud bych si mohla vybrat život bez diagnózy, byla by to pro mě jasná volba. Na druhou stranu, když už se to stalo, tak bude fajn, když alespoň malým dílem přispěji k destigmatizaci duševně nemocných lidí. Proč? Protože to stigma je obrovské. Pamatuji si jak dnes, když mě manžel odvážel do nemocnice, že jediná myšlenka patřila lidem. „Co tomu řeknou lidi?“ „Jak s tou hanbou můžu žít?“ Je smutné, že jsem řešila zrovna tohle, místo toho, abych měla radost, že moje utrpení skončí a že mi tam můžou pomoci.