Ti, kteří Richarda Horkého neznali, mu často spílali do nabobů a zbohatlíků. Vinu na tom mělo i Horkého nekompromisní autoritativní vystupování, jímž hodně lidí popouzel. Já měl to štěstí, že jsem ho poznal z té druhé stránky. A budu vzpomínat na to, jak dokázal přetvářet své vize ve skutečnost.

Vzpomínám si, jak za mnou doslova přiletěl v době, kdy jsem pracoval jako redaktor Třebíčského zpravodaje. Rozrazily se dveře, v nich stála jeho obří postava, která zakřičela: „Pojďte napsat o tom, jak přebudujeme borovinskou fabriku na výstavní čtvrť!“ V tu chvíli jsem, a říkám to zcela narovinu, v duchu přemítal, zda se nezbláznil. Areál někdejší obuvnické továrny byl jedna velká ruina. Věděl jsem to moc dobře, protože zde dříve pracovala značná část mé rodiny. Jenže jak šel čas dál, Horký přetvářel nejen Borovinu, ale měnil i celou Třebíč. Kam se člověk podíval, tam se pokládalo potrubí jeho teplovodů – Třebíčany nazývané jako horkovody.

Dalším počinem bylo Ekotechnické centrum Alternátor. Horký ho chápal jako svůj výstavní klenot. Centrum vzniklo v Borovině (v té době již téměř opravené) a mělo vzdělávat děti v oblasti energetiky, ale třeba i vesmíru. A také se mělo starat o to, aby byla „Borovina živá dodnes“, jak znělo Horkého motto pro tuto oblast. Richard Horký Borovinu miloval, byla jeho dítětem.

Richard Horký byl velice náročný šéf, ale když se s ním člověk naladil na stejnou notu, byl to skvělý partner. Ti, kdo ho neznali, anebo ho poznali jen z té vyloženě autoritativní stránky, na něj možná žehrají – ale já vím, že dokázal přeměnit Třebíč víc než kdokoli jiný. Jeho odkaz, přinejmenším v podobě vytápění biomasou a s tím spjatých nízkých cen za teplo v rámci celé České republiky, zde máme již nyní.

Čeho však lituji, že se nedožil úplného dokončení Boroviny – vždy totiž mluvil o tom, jakou velkou akci k této příležitosti uspořádáme. Mělo to být v roce 2020, ale bohužel, kvůli covidu se práce zbrzdily. A pak zapracoval osud.