Rád bych začal jedním z nejzajímavějších automobilů 70. let minulého století. Jedná se o u nás tehdy velice populární vůz Chrysler 180, který se k nám dovážel v počtu přibližně 1000 vozů ročně. Přesto, že jeho cena byla více než dvojnásobkem ceny běžného automobilu na našem trhu, bylo těžké ho sehnat a v provozovnách Mototechny a PZO Tuzex se k jeho získání nešetřilo tučnými úplatky. Historie vozu je velice zajímavá a v řadách automobilistů kolem ní panuje mnoho legend. Je americký, francouzský, španělský nebo dokonce anglický?

Vše začalo koncem 60. let v Anglii. Tehdy firma Humber (součást britského koncernu Rootes, který tehdy patřil Chryslerovi) začala vyvíjet nový model vozu vyšší třídy, který nesl označení C-Car. Tento vůz měl znamenat špičku nabídky značky. Designérské studio Whitley pod vedením Roye Axe vytvořilo hned dva vozy. První, menší z nich, byl Hillman Avenger (později přejmenovaný na Sunbeam/Chrysler Avenger) a druhý, větší, měl nést značku Humber. Současně se v té době ve francouzské odnoži Chryslera, v továrně Simca v Poissy, vyvíjel vůz střední třídy pro sedmdesátá léta. V roce 1969 americký management Chryslera změnil plány a projekt Humber byl zastaven.

Výsledkem bylo pro mnohé nečekané řešení, jehož cílem bylo vytvořit automobil vyšší stření třídy za použití motoru a převodovky vyvinuté původně pro Simcu a karoserie zkonstruované pro britského Humbera. Tento automobil měl být pohodlným a prostorným vozem, jehož velikost a jízdní vlastnosti měly být přizpůsobeny evropskému trhu. Nově vyvinutý motor s vačkou v hlavě válců byl natolik povedený, že našel i pozdější uplatnění v osmdesátých letech v Talbotu Tagora a se vstřikováním paliva v Peugeotu 505 ještě na počátku let devadesátých. Převodovka s manuálním řazením byla zkonstruovaná firmou Porsche. K dispozici byla také samočinná převodovka pocházející z USA. Karosérii byla, oproti původní pro Humbera, poněkud pozměněna záď. Tak vznikl francouzský Chrysler.

Ve Francii nebyl příliš oblíbený

V roce 1970 byl tedy veřejnosti představen nový vůz, který nesl jméno Chrysler. Nabízen byl v několika verzích: Chrysler 160 (měl motor o obsahu 1639 ccm a svoji poněkud chudší výbavou byl určen méně majetné klientele, na zadních kolech byly pouze bubnové brzdy), Chrysler 160 GT (jednalo se v podstatě o model „160" s bohatší výbavou a motorem o obsahu 1812 ccm, byl vyráběn v omezených sériích) a Chrysler 180 (byl to nejdražší typ značky a konstruktéři do něj vložili všechny tehdejší novinky, které bylo možno to vozu této kategorie vložit).

Chrysler se velice dobře prodával. Stal se oblíbeným vozem vyšší střední třídy a jeho obliba stoupala pro jeho pohodlí, relativní nenáročnost a spolehlivost. Auta se exportovala do většiny evropských zemí a dokonce našla oblibu i na Středním východě a v Africe. Pouze v samotné Francii byl zájem menší. S největší pravděpodobností to bylo dáno zakořeněným odporem Francouzů vůči všemu americkému. V roce 1973 byl představen model „2 litres", který nastoupil do výroby až v roce 1974. Měl motor se zvětšeným objemem na 2 litry a dodával se výhradně s automatickou převodovkou. Poznávacím znakem byl vinylový potah střechy a přídavné dálkové světlomety namontované před maskou. Ve Francii se vyráběl až do roku 1980.

V roce 1976 se automobilka ve francouzském Poissy rozhodla výrobu Chryslera převést do své licenční pobočky ve Španělsku. Cílem bylo uvolnit výrobní kapacity novému typu Simca 1307 a 1308 autu roku 1976. Chryslery, s výjimkou typu 2 litres (který se dále vyráběl ve Francii), začal vyrábět španělský Chrysler Barreiros. Z karoserie tak od té doby zmizely štítky „Chrysler" a vozy se začaly prodávat pod názvem Simca. Typové řady byly označovány následovně: Simca 1609 (původně Chrysler 160) Simca 1610 (původně Chrysler 180) a Simca 1611 (původně Chrysler 2 litres, ovšem toto označení bylo použito pouze v prospektech, v praxi se vozy označovaly „Chrysler 2 Litres Automatico").

Španělské Chryslery měly vinylové potahy střechy, jednodušší čalounění dveří a předních sedadel, ale i mnohá technická vylepšení. Mezi ně patřilo například zlepšení mazání vačkového hřídele, které u francouzských verzí při používání nekvalitních olejů dělalo problémy, nebo bezkontaktní zapalování. Ve Španělsku se dokonce vyráběly naftové verze s motory Peugeot. Na počátku osmdesátých let, kdy automobilka opět změnila vlastníka, bylo možno spatřit Chryslery i se štítky Talbot. Za zmínku stojí i Chrysler Centura, jež byl verzí prodávanou v Austrálii.

Chryslery v Třebíči

Na přelomu tisíciletí bylo možno v Třebíči potkat několik Chryslerů 180. Asi nejvzácnějším kouskem byl jasně oranžový Chrysler Miloše Bláhy z Dělnického náměstí, který měl v té době najeto pouze 30 tisíc kilometrů! Měl elegantní černé čalounění a doslova voněl novotou. Dále to byly dva bílé Chryslery Honzy Zálešáka z Boroviny, přičemž jeden disponoval černým a druhý červeným interiérem. V jeho garáži odpočíval i další jeho Chrysler tmavě červené barvy. Ten se nedobrovolně stal zdrojem náhradních dílů díky havárii, kterou měla na svědomí nepozorná řidička. Následovaly mé dva Chryslery v barvě stříbrné metalízy s černou střechou. První měl hnědý interiér a byl v podstatě postaven z nových dílů, druhý měl vzácnější interiér v šedé barvě. Oba později dostali neoriginální čtveřici předních světel po vzoru australské Century. Možná si mnozí vzpomenou na dlouhá léta stojícího červeného Chryslera s vinylovou střechou na parkovišti na konci ulice Maxima Gorkého a dalšího Chryslera v krásné zlaté metalíze na ulici Tkalcovská. Oba dva, vzhledem k jejich technickému stavu, později skončily v mé garáži jako zdroje náhradních dílů. Průběhem let zůstaly v Třebíči pouze dva pojízdné exempláře, které dnes čekají na svoji renovaci.

JAN KOTLÍK