Novou knihu o architektuře na první pohled obyčejných podhoráckých vesniček představil sám její autor. Ještě před tím musel navštívit desítky obcí, hovořit s jejich obyvateli a sbírat materiály staré celé jedno století.

Publikací Venkovské stavby na jižním Podhorácku navázal na čtyři roky starou knihu Venkovské stavby na moravském Horácku. „Horácko není jednotné, nelze je zobecnit, jako se v minulosti stávalo, že hlavním reprezentantem celé oblasti byly Žďárské vrchy. Na podoblasti pak kvůli tomu neseděl stavební materiál, vlastně vůbec nic," vysvětlil hlavní smysl nové knihy autor Jan Kuča.

„Studnice ze Žďárských vrchů ani nemůže mít stejný charakter jako Moravskobudějovicko nebo Náměšťsko, tedy oblasti, kde se daří ovoci, pšenici, ořechům a dokonce vinné révě," doplnil.

Během přednášky, kterou k vydání své nové knihy vedl v Muzeu Vysočiny Třebíč, to na mnoha fotografiích doložil. Pozastavil se například ve Studenci. „Nejběžněji se v této oblasti stavěly domy štítově, potřeba jejich obyvatel ale zapříčinila, že se rozšiřovaly do šířky. Tak vznikaly široké grunty největších sedláků s monumentálními fasádami," líčil Jan Kuča.

Velká část studenecké návsi se takto dochovala do dnešních dnů. „Však kdyby to můj praděda nepropil, mohli jsme mít také takový," popisoval senior František Komárek historii jednoho z nich, v jehož části dnes žije.

Studeneckou zvláštností, která se ale objevovala na více místech jižního Podhorácka, jsou také mezery a uličky mezi domy. „Mělo to opodstatnění v případě požárů, oheň se díky tomu nemohl tak snadno šířit," vysvětloval badatel a autor nové knihy.

Hornice stojí za pozornost

Podobně zajímavou, i když o poznání menší náves jako například ve Studenci, lze najít v Hornicích. „Takové obrovské usedlosti dnes nemůže nikdo naplnit," upozornil Jan Kuča.

Fasády některých stavení dostaly podle něj v poslední době zabrat, majestátnost a originalita ale nezmizela. „U některých staveb se ve dvorech dochovala arkádová loubí, která se současní majitelé snaží obnovit. Je to okrsek architektury, který určitě stojí za pozornost," doplnil. K přečtení knihy lákal i dalšími zajímavostmi z obcí jihu a východu Třebíčska. Zmínil se honosných vratech, která naši předci s láskou opečovávali, o památkově chráněném Boňovu nebo některých významných stavbách stále stojících v Dešově.

Pozastavil se také u Hrotovic, kde poukázal na takzvaný žudr. „Je to výstupek, který chránil vchod do domu," podotkl Jan Kuča s tím, že na něj lze i dnes narazit při výjezdu z města směrem k Dalešicím.

Podhorácko bylo architektonicky bohatým krajem, a to nejen co do rozličnosti staveb, ale i materiálem, který měli lidé doslova po ruce. „Tady nebyla nouze o kámen jako třeba na Hané, ani o jehličnaté stromy. Na Slovácku třeba nenajdete rovné krovy u roubenek, tam bylo sehnat rovné trámy problém. I hlína byla na Podhorácku dobré kvality, což dokládá rozvoj hrnčířství v Rouchovanech a Jaroměřicích nebo výroba nepálených cihel," poznamenal Kuča.

Ve své práci často vycházel z materiálů brněnského profesora Kuriala a jeho studentů a také snímků náměšťského fotografa Ondřeje Knolla. Ten například zachytil náves v Čikově s nahromaděnými kameny podél hlavní cesty. Jejich účel zůstal neznámý, podle starosty obce Jana Požára se však jednalo o krátkodobou záležitost. „Pravděpodobně tam bylo staré koryto potoka, ze kterého lidé udělali kanalizaci na odvádění povrchových vod," řekl.

Jana Kuču zaujalo i Hrotovicko. Třeba venkovské domky stojící dodnes v Bačicích. „Typická je štítová orientace, maximálně dvě okna, dva větrací otvory a výklenek pro sošku," přiblížil. Tradice umisťování světců do štítu může mít kořeny u germánů, kteří podobně využívali skřítky. „Měli je, aby jim vypuzovali zlo z obydlí. Až vše vstřebali, rozpadli se a bylo nutné je nahradit novým," doplnil.

V jednom z historicky významných domů žije Marie Saláková. „Přivdala jsem se sem. Lidé se tady často zastavují a stavení si fotí. Je hezké, když je majitelé udržují v původním stavu," podotkla.