Při koupi vozu hrály svoji podstatnou roli známosti, úplatky a hodiny i dny strávené ve frontách před Mototechnou. Nejsnadnější samozřejmě bylo sehnat Škodovku, s ostatními značkami už to ale bylo podstatně horší. Počty dovezených vozů určených k prodeji navíc nezávisely na poptávce, ale na rozhodnutí odpovědných soudruhů na příslušných místech.

Dostupnější byly přirozeně výrobky automobilek východního bloku. A proto v roce 1981 vzbudil pozornost nový rumunský výrobek přestavený na mezinárodním veletrhu v Bukurešti, který nesl název Oltcit. Proč právě rumunský automobil vzbudil tolik pozornosti? Zkrátka proto, že se jednalo o mutaci francouzského vozu Citroën Visa.

Dva tábory

Vše začalo již v roce 1976, kdy rumunská vláda podepsala s firmou Citroën smlouvu o spolupráci při vybudování automobilky a rozběhnutí výroby malého osobního automobilu na základě již zmiňovaného Citroënu Visa. Název Oltcit vznikl spojením počátečních písmen slova Oltenia (název kraje, kde stála automobilka) a Citroën. Znak nové automobilky se skládal z velkého písmene „O" a z lomeného šípu, který byl vlastně polovinou znaku automobilky Citröen.

Oltcit se začal vyrábět ve dvou variantách. Oltcit Special měl vepředu podélně uložený vzduchem chlazený dvouválec s objemem 0,65 litru, Oltcit Club pak vzduchem chlazený plochý čtyřválec s objemem 1129 ccm. Oba motory pracovaly ve spojení se čtyřstupňovou převodovkou. S dvouválcem dosahoval tento malý vůz maximální rychlosti 120 km/h, se čtyřválcem až 145 km/h. Karoserie Oltcitu byla třídveřová. Obě nápravy byly odpruženy torzními tyčemi, řízení bylo moderní hřebenové. Lahůdkou byly kotoučové brzdy na všech kolech, vepředu dokonce s vnitřním chlazením. Oltcit převzal od Citroënu také podobu interiéru. Ten byl u francouzské automobilky vždy netypický až futuristický. Tak se i Oltcit pyšnil volantem s jedinou příčkou a ovládací spínače byly netradičně sdruženy do dvou kuželovitých panelů vedle volantu. Stěrač čelního okna byl, také neobvykle, pouze jeden. Celkově vzato, Oltcit zapůsobil na tuzemské motoristy dobrým dojmem, ale prvních šest tisíc Oltcitů do Československa přišlo až v roce 1987. Následující dva roky byla dodávka stanovena na 13 tisíc vozů ročně. Připomeňme, že cena třídveřového Oltcitu byla ještě o několik tisíc vyšší nežli za tuzemský sedan Škoda 120 L. Vzhledem ke kolísající kvalitě rumunských Oltcitů vznikla situace, že se majitelé těchto vozů rozdělili na dva tábory. Jedni na tento vůz nedali dopustit, jiní trávili více času v opravnách než na silnicích.

Vůz na pořadník

Jisté je, že do dnešních dnů už mnoho Oltcitů na našich silnicích nezůstalo. S jedním ze vzácně dochovaných exemplářů s plochým čtyřválcem o obsahu 1129 ccm se můžeme setkat v Třebíči. Jeho majitelem je Josef Kropáč. Oltcit ho zaujal v časopise Svět motorů v rámci článku o veletrhu v Brně 1987. Oltcit se rodině Kropáčových zalíbil, a proto bylo rozhodnuto o jeho koupi. Ale nebylo to tak jednoduché. Na přelomu let 1987 1988 se pan Kropáč dozvěděl, že pořadník na nejbližší dodávku vozů Oltcit se bude zapisovat už na jaře v pobočce Mototechny v Jihlavě. Od té doby pan Kropáč každý den telefonoval do zmíněné Mototechny, zda-li už nepřišel ten správný čas. Asi v půli března měl štěstí. Ten den mu bylo telefonicky sděleno, že nazítří ráno se bude moci zapsat jako čekatel na Oltcita. Nezbývalo, nežli si v zaměstnání vzít na zbytek dne dovolenou, naložit spacák, plynový vařič, nějaké jídlo a odjet do Jihlavy. Vše dopadlo dobře a za nějaký čas se už u Kropáčů v garáži vyhříval zbrusu nový červený Oltcit. A slouží jim věrně dodnes. Na tachometru má najeto 80 tisíc kilometrů a na jeho stavu je znát, že je o něj dobře pečováno.

JAN KOTLÍK