V oblasti zvané Gardóny se každoročně koná rock and rollový festival na břehu tamějšího jezera. Na této akci lze spatřit nejrozmanitější směsici vodidel, převážně ve stylu rockabilly, které nadchnou nejednoho milovníka techniky.

A zde se také pravidelně setkávám s mým maďarským přítelem Josephem, jehož vůz, jestli to tak lze vůbec nazvat, bych vám dnes rád představil. V jednom z minulých dílů jsme si povídali o lidovém vozu Fiat 600 a jeho dalších různých variacích. Řekli jsme si, že byl také licenčně vyráběn v bývalé Jugoslávii pod značkou Zastava. A právě takovou Zastavu 750 vyrobenou v roce 1966 si před dvaceti pěti lety Joseph zakoupil. Ale v jeho jednání rozhodně nebyl úmysl jezdit v Zastavě. S fortelem a nadáním sobě vlastním Joseph vytvořil něco, o čem se málokomu může zdát. A ke všemu tomu, co si za chvíli popíšeme, je ještě nutné dodat, že Josephovo dílo získalo v euforických porevolučních létech legální schválení k provozu.

Vše začalo příčným rozříznutím zakoupené Zastavy. Zachována zůstala pouze ta polovina, kde byly ty nejdůležitější věci, tzn. motor s převodovkou, poháněná kola a zadní sedadla krytá střechou. Přední část nahradila vidlice motocyklu s řidítky a sedadlo řidiče uprostřed. Originální pohonnou jednotku vystřídal výkonnější motor z Fiatu 850. A jakoby to nestačilo, celý interiér a exteriér Joseph vyvedl v dokonale indiánském stylu. Karoserii bývalé Zástavy pokryl vrstvou laminátu, na kterou vytvořil plastické výjevy z klasických „Májovek". Najdeme zde indiány, jezdce na koních i pasoucí se skot. Zadní části pak dominuje rezervní kolo, které hlídá rohatá zvířecí lebka, v zadním nárazníků zase odhalíme světla ze soudobého autobusu Ikarus. Pozornost si zaslouží důmyslně vyřešená přední zpětná zrcátka nebo přídavné reflektory. Josephův samohyb můžeme obcházet hodiny a každou chvíli nalezneme něco nového a pozoruhodného. Ještě pozoruhodnější je však skutečnost, že Joseph svůj stroj nepoužívá jen, jak se říká, svátečně. Ihned po jeho sestrojení s ním projel všechny země bývalého Východního bloku a v cestování neustává ani dnes. Když jsem se s ním letos loučil, měl právě v úmyslu vydat se k mořskému pobřeží na jihu Itálie, což dokazoval plný kožený měch na vodu na boku jeho věrného vozu a sbalený stan na střeše. Tak, šťastnou cestu, Josephe!

JAN KOTLÍK