V gigantu za 12 let po roce 1990 nezůstal na kameni kámen. Konkurzní správce fabriku přebíral v roce 2002. V poloprázdných halách tehdy pracovalo pár desítek posledních zaměstnanců bez valné budoucnosti. Firma zůstala věřitelům dlužná 521 milionů korun.

Pole pokryté uhlím

Na práci v továrně na boty dodnes vzpomínají bývalí zaměstnanci. Jaromír Čejka tam dělal bez dvou měsíců 40 let. Končil v roce 1996 v pozici vedoucího skladu. Přes něj šel veškerý obalový materiál – krabice na boty, sáčky na ponožkové zboží. „Samozřejmě, že toho všeho po roce 1989 pomalu ale jistě začalo ubývat. Nebyly trhy, nebyly zakázky. V době hlavního rozkvětu jelo 23 dílen na dvě směny. Dokud fabrika fungovala, bylo úplně jiné i borovinské vlakové nádraží. Celé pole bylo pokryté uhlím, jemným uhelným prachem. Já měl s továrnou spojený veškerý dospělý život,“ říká. Nastoupil v roce 1956, našel si tam i první manželku. Dnes jde areálem a vidí, že v prostoru dílen, kudy se vozil materiál, jsou byty. „Kde jsem míval kancelář, je už jakási úplně jiná provozovna. Člověka samozřejmě bolelo u srdce, když viděl Borovinu krachovat,“ vzpomíná.

Cítil jsem nevděk

Josef Kropáč do tehdejších Závodů Gustava Klimenta nastoupil v roce 1957. „Za 40 let jsem prošel řadou pracovních zařazení. Začínal jsem v barevně, dělal jsem i tajemníka tělovýchovné jednoty, seřizovače pletacích strojů, plánovače, normovače, mistra v pletárně, končil jsem v odbytu v roce 1997. V té době už se ale sestěhovávalo, výroba se zmenšovala,“ říká. Onoho roku se odjel zotavit po úrazu do Mariánských lázní, kde rozdával letáky a propagoval výrobky z Třebíče. „Když jsem se vrátil, řekli mi, že končím pro nadbytečnost. Nebyl jsem zdaleka jediný. Přitom v době nej rozmachu byly pobočné závody v Hrotovicích, Biskupicích, Bystřici nad Pernštejnem, Okříškách, Budišově, Moravských Budějovicích. Do Sovětského svazu se dělaly velkoobjemové zakázky 200 tisíc párů obuvi,“ vypočítal.

Pokud šlo něco na západ, bylo to kolem tisíce kusů, musely se kvůli tomu přenastavit stroje, boty byly pracnější, ale koncový zákazník je chtěl co nejlevněji. „Když jsem odcházel, pocity byly smíšené. Cítil jsem nevděk, bylo to trapné, nepříjemné. Například jedna kolegyně byla z fabriky propuštěna tak nešikovně před důchodem, že jí při výpočtu penze dali o tisíc korun měsíčně míň,“ poznamenal Kropáč.

Baťa zájem neměl

Konkurzní správce získal rozprodejem továrny 170 milionů. Zaměstnanci nakonec dostali dlužné výplaty, bylo uspokojeno 13 procent ostatních věřitelů. Na české poměry úspěch, obvykle to bývá okolo osmi procent.

Co se stalo tak zásadního, že zmizel hlavní symbol Třebíče? Důvody přehledně vysvětlil místní badatel Jiří Joura v jedné ze svých knížek. „BOPO převážně orientované na východní trhy muselo počátkem 90. let hledat nová odbytiště. Podařilo se najít mnoho obchodních partnerů v Evropě. Výsledkem však bylo snížení sériovosti výroby. Podnik hledal návrat na východní trhy, což se dařilo do poloviny 90. let. Zhroucení ekonomiky v Rusku v roce 1998 znamenalo zastavení plateb za dodanou obuv,“ uvádí Joura. Do fabriky už počátkem roku 1990 zavítal Tomáš Baťa, syn zakladatele podniku ve Zlíně, Baťové, jak bylo řečeno, vlastnili i třebíčskou filiálku. Tomáš Baťa ale o provozování výroby v Třebíči neprojevil zájem.

Dnes je z areálu městská čtvrť s menšími provozy, byty, hřišti i domem dětí a mládeže. Z ošklivého brownfieldu se městu a podnikatelům podařilo vykřesat nevšední místo, industriální budovy i z dílny Baťova dvorního architekta Vladimíra Karfíka září na pozadí zalesněného údolí. A ve firmách se mimo jiné vyrábějí v malých objemech rovněž boty a ponožky.