Další články seriálu.

Humanitární pracovníci také nemůžou pracovat v oblastech, kde se bojuje nebo kde hrozí velké nebezpečí a před každou cestou se musí informovat o bezpečnostní situaci. My žijeme v nejbezpečnější části země, ale i tak je potřeba se mít na pozoru.

„Při vybírání vašeho domu byla na prvním místě bezpečnost oblasti a dostupnost elektřiny," vysvětlil nám Cheick, náš místní koordinátor. Bydlíme ve čtvrti, kde žijí relativně bohatí lidé v podobných domech jako ten náš. V domech za velkou zdí s ostnatými dráty nebo střepy nahoře a s jedním či více strážnými. Náš dům je takový uměle vytvořený západní mikrosvět uprostřed Afriky, ale je to tak nutné kvůli bezpečnosti naší i drahého vybavení, se kterým pracujeme.

Ulice Bangui jsou relativně bezpečné, ale obzvlášť běloch si musí hlídat vše, co má. Hned druhý den se mi stalo, že se mi malý kluk z ulice pokusil za bílého dne otevřít batoh. Horší situace je na tržištích, kde jsou davy lidí a člověk si bezpečnou zónu okolo sebe těžko uhlídá. Tam je ideální dát si vše do batohu a si držet na břiše. Jednou na tržišti, když na mě promluvil kolemjdoucí, jsem zjistil, že v mé kapse není jenom ruka moje, ale i jedna zlodějíčkova. Foťák v ní jsem naštěstí pevně držel.

Každý čtvrtek chodíme na setkání OCHA (Úřad OSN pro koordinaci humanitární pomoci), kde jsme mimo jiné informováni o tom, co se kde v SAR stalo. Pán z bezpečnosti každý týden vyjmenuje pár míst, kde byl někdo zabit nebo přepaden. Jde hlavně o příhraniční oblasti. Například na jihovýchodě řádí ozbrojená skupina LRA proslavená díky filmu Kony 2012. V Bangui byl za poslední měsíc jen jeden konflikt mezi opilými vojáky.

Běloch je jako chodící peněženka

Běloch v Africe může být někdy vnímán jako chodící peněženka, která se nemůže dočkat, až se otevře a vyprázdní. Místní o vás vědí, že jste bohatí, což v porovnání s jejich situací je pravda. Když má běloch hlad, koupí si jídlo, zatímco pro místní to tak být nemusí. V Keni, kde jsem žil v chudé komunitě, bylo těžké najít kamaráda, který by vás nikdy o nic nepožádal. Ve Středoafrické republice žijeme za velkou zdí, ale podobné události se nám dějí velmi často.

Když jsme tři bledé tváře vstoupily do areálu krytého tržiště v Bangui, během pár chvil jsme byli obklopeni několika prodavačkami, každá v ruce pár kusů ovoce a zeleniny.

„Papaya, papaya."

„Kolik stojí?"

„400." (400 středoafrických franků je asi 16Kč)

„To je moc," snažíme se předstírat, že známe ceny.

Paní se nevzdává: „Tak kolik chcete zaplatit?"

„Banány, dýně, pomeranče,brambory, mrkev…" ozývá se mezitím z několika stran.

Chci být slušný, všem odpovědět nebo se aspoň podívat do očí a zavrtět hlavou. Nestíhám, už vlastně ani nevím, co jsme to všechno chtěli, a nestíhám vnímat, jestli nabízené ceny jsou trojnásobné nebo jen dvojnásobné.

Asi si za to můžeme sami, když jsme zde někdy dříve zaplatili více, než se sluší, a lidé si nás zapamatovali. Stále se ale zlepšujeme, ceny už známe lépe a pilujeme svoje vyjednávačské schopnosti i nervy. Když se prodavačky začaly hádat a obviňovat ze zlodějství, bylo načase tržiště opustit.

Setkání s policistou

Procházel jsem se sám po městě a zrovna fotografoval malý pěkný parčík, když v tom mi dva klučíci začali signalizovat, že mě volá policista usazený na židli na druhé straně silnice. Sice nevypadal, že by se v brzké době chystal zvednout, ale utéct mi nepřišlo rozumné.

Na otázku, zda mám z radnice povolení k fotografování, jsem toho moc kloudného neodpověděl a kopie mého pasu s razítkem radnice nezabrala. Nerad jsem pouštěl foťák z rukou. Měl jsem si ho přijít vyzvednout na radnici a zaplatit sto tisíc franků.

Věděl jsem, že pokud foťák teď pustím z očí, už ho nikdy neuvidím. Přišlo nevyhnutelné. Zeptal jsem se, jestli bych za svoji chybu nemohl zaplatit už teď, vysypal jsem z penženky všech patnáct tisíc franků a s foťákem odcházel k domovu.

Zpětně jsme zjistili, že povolení k fotografování tu opravdu existuje, i když nám předtím o tom nikdo neřekl. Středoafrický kolega Serge mi řekl, že by se to nestalo, kdyby byl se mnou. Že pan policista si chtěl jen přivydělat, k čemuž je osamělý běloch ideální.

Na ulici vás často osloví děti ulice a nacvičenými gesty vás prosí o jídlo. Dát, či nedat? To je otázka, nad kterou se vedou mnohé diskuse. Není to vůbec jednoduché a situace je to podobná jako při rozvojové pomoci.

Na úrovni států i jednotlivců je dobré se ptát: Když chci někomu pomoci a něco mu dám, opravdu mu pomůžu? Jaké to může mít jiné důsledky? Kam dar ve skutečnosti doputuje a k čemu bude využit? Nepodpořím tak spíše jeho snahy o žebrání na úkor jeho snahy si na živobytí vydělat?

FILIP ROSENKRANC

-----------------------------------------------------------------------

Projekt v SAR

Již dříve jsme vám přinášeli seriál Filipa Rosenkrance z Třebíče o jeho zážitcích učitele v Keni. Tentokrát se v rámci humanitárního projektu EU vydal pomáhat do Středoafrické republiky. Tam bude půl roku mapovat terén a pomáhat budovat systém, který by měl zefektivnit humanitární pomoc při různých katastrofách zemětřesením počínaje až po nepokoje. K projektu se dostal přes Diakonii českobratrské církve evangelické, která vybírala české uchazeče. Deník vám bude přinášet pravidelně jeho osudy.