Na jaře v Třebíčském deníku najdete reportážními črty třebíčského novináře a cestovatele Milana Krčmáře, tentokrát z ostrova Mauricius ležícího v Indickém oceánu. Milan jej v lednu 2015 projel na českém skládacím kole, které nakonec neplánovaně prodal místnímu hoteliérovi. Tento a mnoho dalších příběhů se objeví v jeho chystané knize, z níž vám každý pátek přineseme malou ochutnávku.

Nevím, zda se pod stromy, o kterých teď budu psát, také scházejí nějací sousedé, faktem ovšem je, že osm lidí by ani zdaleka prostor pod nimi nevyplnilo. Jsou totiž tak mohutné, že jakákoli lípa by vedle nich vypadala jako zakrslá bonsaj. Což je samozřejmě pro českého patriota pořádná rána pod pás, uvážíme-li, že lípa je náš národní strom. Ale co naplat…

Představte si, že jedete na kole z kopce a najednou se vám zatmí před očima. Ne, není to náhlá zdravotní indispozice právě jste totiž vjeli do tunelu. Ovšem do tunelu, jaký v Česku nenajdeme (a ani taková Blanka mu nesahá byť jen po kotníky). Jedná se totiž o tunel čistě přírodní, sestávající z obřích stromů, jejichž větve se proplétají vysoko nad vámi tak hustě, že i přes jasný den pod nimi panuje dusné šero.

Tak přesně v takovém tunelu jsem se ocitl, když jsem na kole projížděl jižní Mauricius. Jel jsem z mírného kopce a to, co z dálky vypadalo jako rozlehlý les, bylo jen několik stromů. Ale jakých stromů! Každý měl kmen dobrých osm metrů v průměru. I když to není úplně přesné, protože ten kmen nebyl válcovitý, nýbrž víceméně placatý, dejme tomu o obdélníkovém rozměru osm krát tři metry, a sestával z mnoha malých kmínků.

Exotický fíkus

Nikdy jsem nic takového neviděl, takže toť se ví, pořídil jsem fotku, a po návratu zpět jsem se obrátil na pana Petra Urbánka, který má na třebíčské radnici ve správě městskou zeleň, aby mi řekl, co jsem to vlastně vyfotografoval. Byť s úsměvem prohlásil, že jeho obzor v tomto sahá jen ke Slavicím, velmi dobře mi poradil: „To, co na fotce vypadá jako kmen, jsou podle mého názoru adventivní kořeny, visící z větví až k zemi, kde se pak dál rozrůstají a zpevňují celý strom. Rostlina, ačkoliv vypadá mohutně, pak nemusí být ani příliš stará na fotce je vidět, že jde o srostlici několika kmenů obalených zvenčí těmito adventivními kořeny. Toto chování je typické například pro některé fíkusy, známé u nás jako pokojové rostliny."

Tolik slova odborníkova… Zapátral jsem tedy dále a zjistil jsem, že se opravdu jedná o druh fíkusů, s největší pravděpodobností fíkovník bengálský (Ficus benghalensis). Ačkoli snad v každé naší domácnosti bychom nějaký ten fíkus našli jakožto okrasnou rostlinu, tenhle byste si za okno dali jen velmi těžko. Nejmohutnější exempláře totiž pokrývají až dva hektary, což je polovina Václavského náměstí (toho pražského, nikoli třebíčského). Nu a je také nutno dodat, že tenhle strom je pěkná potvora, protože jeho semena se uchycují na jiných stromech, přičemž velmi rychle vyklíčí ve vzdušné kořeny. Ty se poté, co dosáhnou k zemi, mění v nové kmeny, což kolem hostitelského stromu vytváří prakticky neproniknutelnou vrstvu, která původní kmen utiskuje.

Fíkovník bengálský má ještě jedno označení fíkovník banyán. Tímto zvláštním slovem se prý v Indii, kde je strom považován za posvátný, označovali obchodníci, kteří pod ním rozkládali své zboží a využívali tak jeho stínu coby obřího slunečníku. A tím se vracíme k úvodu a Čechově sbírce Ve stínu lípy. Protože kdo ví, třeba pod těmito fíkovníky nejen kvetl obchod, ale hlavně tu vznikaly legendy o karavanách na Hedvábné stezce, o tajemstvími opředeném Kafiristánu anebo právě někde zde se zrodila Šeherezáda a s ní i u nás známé příběhy Tisíce a jedné noci, které potom převzal persko-arabský svět…

Stejně jako si naši předci vyprávěli pod naší posvátnou lípou, tak indičtí obchodníci před mnoha a mnoha lety vykládali své příběhy pod svým posvátným fíkovníkem. Příběhy plné kouzel, dobrodružství a tajemných krajů…

MILAN KRČMÁŘ