Nejvíc lidí sem proudí teď o Dušičkách. Dnes, tedy v pátek 2. listopadu, je otevřeno nepřetržitě. V sobotu 3. listopadu se bude brána zamykat v 19.00. A v neděli 4. listopadu bude otevřená od 7.00 do 20.00 – o hodinu déle, než je v podzimním období běžné.

Správci Františku Nevoralovi se dveře do kanceláře netrhnou. Někdo chce koupit svíčku nebo dušičkovou vazbu. Jiný potřebuje poradit, kde najde hrob příbuzného. A další si třeba přijde jen tak popovídat. Hřbitov, to je svět sám pro sebe.
„Je tu okolo 3,5 tisíce hrobů. Převažuje zájem o malé urnové hroby. Naopak menší zájem je o pohřbívání do země, to spíš lidé žádají na novém hřbitově na druhém konci města,“ zmínil Nevoral.

Mimoděk to potvrdí příchozí paní Julie, která se za Nevoralem stavuje v kanceláři den před Dušičkami, aby se informovala o hrobovém místě pro urny. Její rodina ho vlastní na ústředním hřbitově v Brně, ale je to nepraktické na dojíždění. „Stavím se po Dušičkách, pak to spolu můžeme projít a ukážete mi, kde jsou možnosti,“ domlouvá se se správcem. Ten jí odpovídá, že místo si může najít sama. Je to každá vyklizená proluka mezi hroby. Stačí pak jen domluvit potřebné formality.

Kdo by měl zájem o hrob větší s možností pohřbu do země, tomu se například naskýtá šance hned vedle posledního místa odpočinku rodiny Waldsteinů, kterým do roku 1945 před znárodněním patřil třebíčský zámek. Jejich hrob je hned u hřbitovního kostela a i když je momentálně bez výzdoby a okrasných rostlin, zdá se, že se o něj někdo stará. „Ano, jednou za čas sem dojede paní z rodiny z Vídně,“ poznamenal správce František Nevoral.

Volno je i naproti honosné hrobce Budischowských, kteří byli ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století největšími podnikateli ve městě. Budischowští spočívají v posledním odpočinku vedle Hasskových, těm zas patřila významná koželužna a jeden čas se podíleli na vedení města. Alois M. Hassek, který roku 1883 zemřel v pouhých čtyřiceti letech, je na mramorovém pomníku uveden jako „továrník usní a městský starosta“.

Stejně tak je prázdné hrobové místo přes uličku u dvou nejvyšších hrobek na hřbitově, v nichž spočívají ostatky členů význačných rodů Fundulusů a Segenschmiedů. Ta Fundulusova je jasně největší. Dnes patří městu, které na ní opravilo fasádu a stará se o ni. „Nepamatuju, že by sem nějaký potomek někdy přijel,“ zmínil správce hřbitova. Přitom německá rodina Fundulusů psala dějiny Třebíče v 19. století. Rekrutovali se z ní podnikatelé, dosáhli na post třebíčského starosty. Patřila jim papírna v Přibyslavicích, velkostatek v Kožichovicích a jeden z členů rodu byl například prvním výrobcem cikorkové kávy na Moravě.

„To od Segenschmiedů sem ještě před dvěma lety někdo z Rakouska jezdil a hrobku opečovával. Jenže pak prý zemřel, zatím se na nás nikdo neobrátil. Časem se ukáže, co bude s hrobkou dál,“ poznamenal správce. V této hrobce jsou uvnitř dokonce dřevěné lavice, kde mohli pozůstalí spočinout a rozjímat. Zajímavé je, že v čase Dušiček někdo prostrčil na podlahu za zamčenou bránu do hrobky čerstvé svíčky. Segenschmiedovi patřili ve své době mezi nejbohatší lidi v Třebíči, byli to velkoobchodníci.

Starý hřbitov v Třebíči začal vznikat přibližně na přelomu 16. a 17. století. Založila ho městská rada, ne církev, jak bylo obvyklejší. Za 1. světové války tu byli pohřbeni i vojáci, kteří zemřeli v třebíčských lazaretech. Město nedávno nechalo opravit jejich hroby.