Ten nepoměr je patrný na první pohled. Na travnaté ploše u třebíčského baseballového stadionu cvičí jen čtyři pánové, které však doplňuje asi dvacet mladých žen. „Už jsme také přemýšleli, proč sem chodí tolik holek. Zatím jsme na to nepřišli, ale mně osobně se to líbí,“ usmívá se Martin Hobl.

On a jeho kamarádka Jana Cidlíková jsou hlavními postavami třebíčského OCR. „Je to zkratka z anglického názvu obstacle course racing. V překladu to znamená závod na dráze s překážkami. Ale není to ta atletická disciplína. OCR je něco úplně jiného,“ vysvětluje Hobl, jenž se zároveň zasadil i o prestižní závod Gladiator Race, který se tento víkend konal v Třebíči.

První Gladiator Race v Třebíči
V Třebíči se poprvé běžel Gladiator Race. Najdete se na fotografiích a videu?

OCR je nesmírně náročný sport, ve kterém člověk využívá nejen sílu, ale i mrštnost. A také musí umět běhat. „S kamarády jsme běhat chodili. Jenže samotný běh mě přestal bavit. Až v roce 2017 jsem zjistil, že se v Koutech nad Desnou pořádá takzvaný Spartan Race. Byl to běh v horách spojený s překonáváním překážek, což mě zaujalo,“ vzpomíná Hobl. „Šel jsem do toho, aniž bych pořádně věděl, o co jde. Zkusil jsem pětikilometrovou trať, na které byly různé překážky. Ale já je nezvládal, nebyl jsem na ně technicky ani fyzicky připravený,“ podotýká usměvavý mladík.

Neúspěch ho však neodradil. „Bylo to strašně náročné, ale zároveň jsem viděl, že je to kompletní fyzická příprava člověka. Zkusil jsem několik dalších podobných akcí, zlepšoval jsem se a na jedněch závodech jsem se potkal s Janou Cidlíkovou. Pak jsme začali po těchto akcích jezdit spolu,“ podotýká Hobl.

Jenže neměli kde trénovat. Na běžných posilovacích strojích cviky pro OCR nazkoušet nelze. „Sílu tam získáte, ale mrštnost ne. Jediné místo, kde se dalo OCR dřív trénovat, bylo u Prahy. Já tehdy v Praze bydlel, tak jsem tam občas zajel. Ale pak mě napadlo zkusit kontaktovat člověka, který OCR prvky vyrábí,“ říká Hobl. „Poprosil jsem ho, jestli by na to neudělal nějaký projekt pro Třebíč, abychom zjistili, kolik by to stálo. Vypočítal to na zhruba 900 tisíc,“ dodává mladý Třebíčan.

Tehdy byl covid, což paradoxně ulehčilo situaci. V participativním rozpočtu Třebíče bylo málo žádostí a Hoblem navržený projekt získal podporu. Tak vzniklo třebíčské OCR centrum, na které začali chodit další a další lidé, až vznikl jakýsi neformální tým. „Nejsme nijak organizovaní, ale scházíme se zde pravidelně vždy ve středu v podvečer,“ říká Jana Cidlíková.

Zdroj: Deník/Milan Krčmář

Ta má za sebou i řadu závodů Spartan. „Teď jsme byli s Martinem ve Francii, kde jsme běželi jeden z nejtěžších Spartanů. Asi sedmadvacet kilometrů a převýšení dva a půl kilometru. Na konci jsem se cítila hrozně,“ směje se. „Ale o to víc vás to nabudí. Během závodu si nadáváte, že do něčeho takového jdete a ještě za to platíte. Ale když doběhnete a dostanete medaili, najednou vidíte, že jste překonal sám sebe. A chcete se toho zúčastnit zase, i když se pak třeba ještě dva dny dáváte dohromady,“ popisuje Cidlíková.

Ona i Hobl byli mezi osmi stovkami závodníků prvního třebíčského Gladiator Race, obdoby Spartanu. Běžel se minulou sobotu a byl to právě Hobl, který oslovil jeho organizátory, aby jej zde uspořádali. Úvodní ročník se mimořádně vydařil, a tak se Jana Cidlíková i Martin Hobl už těší, až se sem novodobí gladiátoři sjedou podruhé. „Domluvili jsme se totiž s pořadateli, že závod v Třebíči uspořádáme třikrát. Vždy jednou za dva roky,“ zve Hobl už nyní Gladiator Race Třebíč II.