Vůni benzínu neomylně pozná mezi stovkou jiných. A jak by taky ne. Po tři roky téměř den co den kroky třiačtyřicetileté Mirky z Třebíče mířily na čerpací stanici. Ještě donedávna byla, jak se kdysi říkalo, "pumpařka". Za tu dobu se setkala s tisíci zákazníků. Příjemných, sympatických, nevrlých, těch, kteří se u kávy z automatu dali do přátelského hovoru i takových, kteří při platbě za palivo nehleděli na nějakou tu korunu navíc jako tringelt. A byli i tací, kteří nabrali plnou nádrž, rychle sedli do auta, otočili klíčkem v zapalování a ujeli bez zaplacení.

"Tohle se děje dost často. Řidiči využívají toho, že se sami obslouží a platit chodí k pultu," říká Mirka. "Na pumpě to vždycky bylo o hubu, hlavně v noci," dodává. Nejednou prý zažila situaci, kdy si zákazník mezi regály strčil do tašky zboží a pak v klidu vyšel ven. "Když jsme je s kolegyní upozornily, někteří byli vulgární, uráželi nás. Z takových jsme měly strach," svěřuje se.

VÍCE V PONDĚLNÍM DENÍKU