Páté se mělo co nevidět narodit. Čtyřicetiletá Marie tehdy zůstala na všechno sama. Na výchovu ratolestí, radosti i starosti. I na podvodníka s byty, na něhož narazila. „Bydleli jsmem v pronájmu. Šlo o nějaký majetkový podvod. Přišla policie, že se máme do 48 hodin vystěhovat,“ vzpomíná.

Vdova neměla s dětmi kam ze dne na den jít, ani peníze na koupi vlastního bytu. Azyl jim poskytl třebíčský domov pro matky s dětmi, provozovaný zdejší charitou. Ani zde však nenašli klid. V panelovém domě v ulici Manželů Curieových, v němž domov sídlí, je totiž městská ubytovna.

„Kromě těch slušných lidí tam bydlí cizinci, opilci, asociálové. V bytech jsou často rvačky a křik, každou chvíli sem jezdí policie,“ říká Majka. „Venku si hrají naše děti, když najednou z oken letí nádobí, dokonce dětská vanička a nedávno i televize,“ líčí soužití s obyvateli vyšších pater.

O těchto i dalších problémech ví i ředitel Oblastní charity v Třebíči Petr Jašek. Jako nejlepší řešení vidí přestěhování maminek s různými osudy, které životní krize přivedla do azylového domu, do jiných prostor. „Snažíme se s těmi ženami pracovat, aby si našly vlastní bydlení, práci. Stávající dům je nevhodným prostředím pro ně i jejich děti,“ konstatoval.

Ženy tu prý někdy navazují nežádoucí přátelství a vztahy, zajistit jim klidnější domov je tedy jednou z priorit charity.

VÍCE V PONDĚLNÍM DENÍKU