Proč historickou perlu prodává, objasnil: „Chtěl jsem tam mít soukromí, uzavřít se tam. Jenže ono to dost dobře nejde. Navíc přes ten pozemek neustále projíždí auta.“


A má i jiný pádný důvod. „Je mi už čtyřiašedesát let, není mi to všechno zapotřebí. Náklady na údržbu jsou velké. Nejkomplikovanější je najít schopné řemeslníky a lidi, co by svou práci odváděli kvalitně. Jen sehnat pracovitého zahradníka je velký kumšt. Je to náročné. To už je pro mladšího člověka než jsem já,“ tvrdil Venhoda. Co jej vedlo k tomu, aby historický objekt v roce 2001 koupil v dražbě, naznačil: „Mám rád staré domy a také staré lidi. Z nové doby mám obavy, že tu snad nezůstane jediný dům ze třicátých let. Bohužel současnost se vzhlíží v plastových oknech a polystyrenovém zateplení s fasádami zářivých barev.“


Jeho vztah ke krásným věcem je logický. Je známým malířem a své realistické i romanticky laděné obrazy v borovinském zámečku dříve vystavoval.
Zámeček byl jeho srdeční záležitostí a odvedl tu spoustu práce. „Bývalo tu vytápění párou. Když jsem sem přišel, tak jsem nechal na zámeček zavést 350 metrů od střední školy v Borovině plynové vytápění,“ líčil.


Cizí mu nebyla fyzická práce a na okolním tříhektarovém parku s udržovaným tenisovým kurtem je to znát. Zpustlé prostranství prokouklo, ve svažitém terénu stavební skvost vynikl. „Moc jsem si přál, aby alespoň v západní části pozemku zůstala krásná příroda zachovalá,“ mínil majitel, co jezdí v 11 let staré felici a na dovolené byl prý jen jednou v životě.


Chce to služebnou i zahradníka


Udržovat patnáct místností s velkou halou a vstupním suterénem s impozantním točitým dřevěným schodištěm není jen tak. „Jen když otevírám okna, zabere to nejmíň čtvrt hodiny,“ popsal Venhoda.


V místnostech je bohatá štuková výzdoba stropů i stěn, původní okna, dveře i zárubně. Po úpravách nynějšího majitele vila disponuje pěti novými koupelnami, novými odpady vody. V dobách totality sloužil zámeček coby internát borovinské továrny.


„Bývalo nás tam na osmdesát učenek. Polovina byly obuvnice a polovina punčochářky. Měly jsme tam vychovatelky, které nám zajišťovaly i pestré kulturní vyžití. Ubytování i strava tam byla super. Ráda na to vzpomínám,“ vzpomínala na internát v padesátých letech Stanislava Bártíková z Boroviny.


Po zrušení internátu na konci sedmdesátých let došlo ke stavebním úpravám v socialistickém duchu. „V prvním patře měla borovinská továrna muzeum obuvi s vitrínami a kvůli nim vybourali příčky, interiér se tím narušil. Přízemí tehdy sloužilo jako místnost pro přijímání návštěv pro uzavírání kontraktů,“ dodal Venhoda.