Naučit se zcela nový jazyk mu prý nedělalo potíže. Dnes už není téměř znát, že se Rabah Attaf před šestapadesáti lety narodil šestapadesát kilometrů od hlavního města Alžírska. Momentálně žije poklidným životem v Čechočovicích na Třebíčsku.

Jak jste se do Československa vlastně dostal?

Na to se mě ptá každý, ale vcelku rád na to odpovídám. Dostal jsem se sem letadlem, plavat neumím.

Proč jste se sem tedy dostal?

Do Československa jsem byl poslán studovat ještě za komunistů v roce 1980. Vy si to nemůžete pamatovat, ale tehdy vznikaly takzvané družby států RVHP.

Já si pouze vybavuji, že se o nějaké takové spolupráci hovořilo ve spojitosti s Československem a bývalým vůdcem Libye Kaddáfím.

Ano, například to byla Libye. Většina studujících vojáků v Brně byla tehdy z Libye a Iráku. Já jsem byl poslán na vysokou školu stavební v Brně. První rok museli všichni takto vyslaní cizinci absolvovat jazykovou přípravou, já jsem na ní byl v Jihlavě.

Teď hovoříte velmi plynně. Měl jste s češtinou potíže?

Ani ne. Umím sedm jazyků, docela dobře i čínsky. Dřív jsem hodně cestoval a taky Čínu jsem navštívil. Jazyky mi nikdy nedělaly problémy. Byl jsem třeba čtrnáct dní ve Finsku a za tu dobu jsem se tam byl schopen domluvit. Je to určitě talent, taky mi pomáhá hudební sluch a to, že se takových výzev, jako je naučit cizí jazyk, nebojím.

O češtině se tvrdí, že je to těžký jazyk. Jak na vás působila, když jste ji slyšel poprvé?

Původem jsem ze severní Afriky. Nejsem Arab, ale Berber, což jsou původní obyvatelé severní Afriky, kteří tam byli mnohem dřív, než přišli nějací Arabové se svým islámem. Když přišli, tak půlka Berberů utekla do hor, do Atlasu, a druhá polovina do té nejhorší Sahary. Teď se jim říká Tuaregové a jsou to taky původem Berbeři, ne Arabové. Naopak Berbeři s arabským islámem nesouhlasí a svou kulturu a náboženství si ponechali. A tím se vracím k vaší otázce. Jako mateřský jazyk jsem měl francouzštinu, anglicky jsem se učil čtrnáct let ve škole a čeština je sice zase úplně jiná, ale má své výhody i nevýhody.

Můžete některé zmínit?

Výhodou určitě je, že jak se píše, tak se i čte. Na druhou stranu je tam měkké i a tvrdé y, jsou to pravidla, která je třeba se zkrátka naučit, ale takové zvláštnosti má každý jazyk. Třeba francouzština má osmadvacet časů, angličtina čtrnáct a řada slov se jinak píše a jinak vyslovuje, němčina má zase obtížnější gramatiku. Jazyky jsou různé. Když člověk chce, tak přijde na každý.

V kolika letech jste sem přišel?

Přišel jsem ve dvaceti a jsem tady šestatřicet let.

Bylo vás víc, nebo jste šel sám?

Znovu opakuji, já jsem nešel, já jsem sem byl poslán. To, že jsem se tady oženil a založil rodinu, je můj problém. Rozhodně nejsem uprchlík. Když už jsem měl rodinu, tak jsem se rozhodl, že tady zůstanu, protože pro nejbližší by bylo stěhování do severní Afriky něco, co by nemuseli zvládnout. Obětoval jsem se, jsem tady šestatřicet let a nemohu si stěžovat. Já to beru, a snažím se podle toho i žít, že tak, jak se chovám já ke druhým, tak se budou oni chovat ke mně. Nevyhledávám problémy, konflikty, o nikoho se příliš nestarám a nechci, aby se někdo staral o mně.

Říkal jste, že vám bylo dvacet let, když jste byl poslán do Československa. Jak to vnímala rodina, rodiče?

Brali to tak, že jdu studovat a po studiu se vrátím. Umíte si to představit, odejít ve dvaceti letech z domu, opustit kamarády, opustit rodinu?

Neumím. Proto se ptám.

To je nejhorší, co může existovat. Můžeme se na to podívat u současných migrantů. Zkuste se sbalit, všechno nechat za sebou a začít znovu. Člověk v takové chvíli neví, co ho čeká, jak se k němu budou lidé chovat a jak on na ně bude reagovat. Tohle je krutá situace, kterou bych nikomu nepřál.

Když už jste zmínil současnou uprchlickou krizi, napadlo mě, to jsou přece většinou lidé islámského vyznání. Vy jste jakého?

Já jsem Berber, kteří neměli s islámem nikdy nic společného. Naopak ho odmítali. Já jsem byl vždycky takový, že mě žádné náboženství ani žádná politika nikdy nebyly sympatické. Nestarám se o nikoho a nepletu se do ničeho. To je moje a berberské heslo. Víte, že teprve letos bylo v Alžírsku povoleno učit jazyk Berberů ve školách?

Vím, ale narazil jsem na tu informaci až ve chvíli, kdy bylo jisté, že s vámi pojedu dělat rozhovor, a hledal jsem si podklady.

Chci na tom jen ukázat, jací my Berbeři jsme. Takové zlo se nám dělo, ani svůj prastarý jazyk jsme se nemohli učit ve školách, ale přesto jsme nikdy nepoužili žádné násilí. Protestovali jsme, ale nikdy jsme neútočili. Můžeme to vztáhnout i na Československo. Umíte si představit, kdyby se sametová revoluce neodehrála tak, jak se odehrála, tedy poměrně v klidu, kdyby se tady bojovalo, tekla by krev? Podle mě by to nemělo smysl. Můžu ještě něco říci k migrantům?

Jistě.

Kterýkoli politik nebo i obyčejný člověk, který chce být vidět, tak hodí jakoukoli špínu na ně. To je nejjednodušší. Vznikají kvůli tomu petice, aby sem ti lidé nepřicházeli. Mně ale nejde jedna věc do hlavy. Proč nikdo nesepisoval petice, když se bombardoval Irák, když se bombardovala Libye, ať už byl Husajn, nebo Kaddáfí jakýkoli? Co čekáte, když píchnete do vosího hnízda? Takže já chápu ty lidi, kteří si všechno sbalí a odejdou z domova. Jim je jedno, jestli zemřou tam, kde každý den padají bomby, nebo se třeba utopí v moři. To není riskování, to je udržení šance na život.

Buď anebo.

Přesně tak. Podle mě není řešení sem vzít pár křesťanů z Iráku a ubytovat je na Okrouhlíku u Jihlavy. Znám to tam, v Jihlavě jsem učil a dvacet let bydlel. Nevidím na tom nic přínosného. Naopak bychom se měli poučit z historie, jednoduše nebombardovat a neplést se do nikoho. Důsledkem toho, že jsme se nepoučili a bombardovali, je uprchlická krize. Nerozumím ani Německu, které ty běžence přijímá. Jakou to má budoucnost? Lidé vám řeknou, že imigranti budou pracovat, že to bude pro Evropu přínos. Kdo ale zajistí, aby se naučili jazyk a aby skutečně pracovali?

To bude asi složité.

A bude to stát hodně peněz. Proč ale cpát peníze někam, kde je to už možná zbytečné?

Takže počátkem uprchlické krize bylo vměšování do situace někoho jiného?

Určitě. Náboženské války byly, jsou a budou, to je jasné. Pokud ale nikdo ten určitý stát nebo území nebude otravovat, tak se ten problém vyřeší. Vezměte si třeba jehovisty. Mně je jedno, co dělají, jak žijí, pokud mi ale nezvoní u dveří. Až budu mít zájem, tak je najdu. Takhle by to mělo fungovat i na mezinárodní úrovni.

Vracíte se občas do Alžírska?

Jednadvacet let jsem tam nebyl. Musel jsem se tam vydat až před pár lety, kdy mi zemřeli rodiče a museli jsme vyřizovat pozůstalost a dědictví. V tomto směru funguje dobrý pořádek i na severu Afriky, nejen ve střední Evropě. Donedávna mě štvalo, že nám tam zakazovali berberský jazyk. Berbeři ale s Araby nebojovali, zachovali si svou tvář a protestovali proti nim intelektuálně. Nakonec letos dosáhli svého. Zákazy jsou špatné, proč něco někomu zakazovat? Připomíná to i rozpad Československa. Co se tím vyřešilo, co se tím změnilo? Podle mě vůbec nic. Celá Evropa se spojuje, Československo se rozdělilo. Mrzelo mě to, protože mi to přišlo nesmyslné.

Troufnu si říct, že Češi a možná i další národnosti v Evropě hází celou severní Afriku tak trochu do jednoho pytle: Jsou tam muslimové, je tam islám.

Nejenom severní Afriku, Češi i další si takhle zjednodušují velkou část světa. Já se tomu nedivím, za komunismu se ve škole ani nic jiného neučilo. Je přece lepší to všechno hodit na jednu hromadu, než se v tom pitvat. Vlastně i proto jsem šel hned po revoluci učit jazyky, to si totiž český národ zaslouží. Lidé odtud by podle mě měli cestovat a přijít na jiné a nové myšlenky. Nejsou hloupí, naopak jsou šikovní a po celém světě je znám jako velmi úspěšné v různých oblastech. Taková malá země a má tolik úspěšných lidí ve světě. Jednou z jejich chyb je, že jsou snadno ovlivnitelní médii. Co slyší v televizi nebo i co si přečtou třeba v Deníku, tak berou jako hotovou pravdu. To prosím neberte jako kritiku vašich novin, to platí o médiích všeobecně. Bohužel ani po šestadvaceti letech od revoluce si z toho nedokážou vzít jen to svoje a udělat si z toho vlastní názor. Jsou stále zvyklí se přiklánět buď k Rusku, nebo k Americe. Nic mezi tím pro většinu neexistuje a je to škoda.

Změna asi v tomhle přichází pomalu.

Ale mladí mají možnost cestovat a učit se novým věcem ve světě a měli by toho využít. I já jsem díky těmto možnostem vyjel do ciziny. Českou republiku jsem v různých projektech, třeba Comenius nebo Socrates, reprezentoval v zahraničí. Dostal jsem se do Finska, na Island, do Maďarska nebo Rakouska, takže už se necítím jako cizinec. Pak mě zamrzí, když mi třicetiletý mladík řekne, že jsem imigrant, a já jsem tady přitom šestatřicet let, tedy déle než on. Neuráží mě to, ale pomyslím si o něm, že má jisté nedostatky ve vzdělání a možná i v něčem dalším.

Přibližte mi Alžírsko. V čem se tamní lidé liší od nás?

Teď po šestatřiceti letech bych o tom lhal, stejně jako kdybych řekl, jací jsou Češi. Lidé jsou po celém světě stejní, nedělal bych v tom rozdíly. Ve velkých městech po celém světě jsou lidé stejní, jde o byznys, a neliší se ani lidé z vesnic na severu Afriky a v České republice. Všichni se tam navzájem znají, pomáhají si. Všude ve světě a na každém místě platí, že kamkoli přijdete, musíte respektovat tamní zákony a chovat se slušně.

Jak je na tom Alžírsko jako stát? Dá se srovnat s blízkým Egyptem nebo Libyí, které v posledních letech sužovaly občanské války?

V Alžírsku jsou lidé umírněnější. Islám tam začal pronikat v osmdesátých letech, ve větší míře až v devadesátých letech, tehdy jako počátky vznikajícího muslimského neboli islámského Bratrstva. Začali se vměšovat a něco diktovat. Nikdy ale nedělá dobrotu něco někomu vnucovat. Je těžké se jim bránit, když učí své děti od první třídy zabíjet a dávají jim do rukou samopal. Přitom se mýlí, žádné náboženství na světě nepovoluje zabíjení. To je mýtus, který si někdo vymyslel k vlastní potřebě. Na hranicích Alžírska stojí plno migrantů z Libye a hledají tam útočiště. Podobně jako Alžírsko je tímto nyní postiženo na druhé straně Jordánsko. Proto si myslím a je to čistě můj názor, že je nejlepší investovat peníze na pomoc lidem přímo v těch dotčených zemích než čekat, až jejich obyvatelé přijdou k nám a ty stejné peníze jim budeme muset dát tady.

Co teď dělat, když uprchlická krize už propukla?

Teď už nic, nejde tomu zabránit. Nikdo neví, jak to dopadne, myslím ale, že nás nic dobrého nečeká. Je jasné, že s těmi chudáky, kteří mají opravdu hlad, sem přijdou i ti, kteří sem jdou jen za zábavou. Jsou to mladí lidé, kteří nechtějí dodržovat zákony. Ukázali se třeba na Silvestra v Německu, kde neslavili podle německých pravidel, ale podle svých pravidel. Nejvíc mě na tom mrzí, že tím házejí stín na všechny, i na ty nejchudší, kteří by si naši pomoc zasloužili.

Jak je v Alžírsku bezpečno pro turisty?

Přesvědčil jsem se před pěti lety, že je. Ale rizika samozřejmě existují. Je tam krásně, jsou tam hory, a když z nich sjedete dolů, jste na pláži. Opravdu krásné prostředí pro odpočinek. Když jsem tam před pěti lety letěl, tak mě kontrolovali na každém kroku. Ale je to dobře, bezpečnost musí být. Pocházím z místa, které je od hlavního města vzdálené padesát šest kilometrů, a když jsem si po cestě odskočil na kávu, tak mi pak hned bylo kontrolováno auto, jestli pod ním není bomba, a i na dálnici jsem musel zastavovat pro kontrolu, jestli něco nepřevážím. Bohužel jsou tam lidé přistěhovalci, kteří dělají problémy.

Vraťme se prosím ještě úplně k vašim prvním okamžikům v Československu. Jak se stalo, že jste sem šel studovat stavebnictví a nakonec jste učitelem cizích jazyků v Jaroměřicích?

Zůstal jsem tady, protože jsem se oženil. Pracoval jsem pak v Jihlavě ve firmě Bosch a v Motorpalu na manažerských pozicích, protože znalosti cizích jazyků byly žádané a nikdo mi je nevezme. Pak jsem si uvědomil, že Češi opravdu potřebují jazykovou vybavenost. Ta bude potřeba pořád, a proto jsem šel do školství a s přestávkami jsem v něm dodnes. Nějaký čas jsem byl i ve firmě Fränkische.

Jak dlouho žijete v Čechočovicích?

Devět let.

A jak vás tady lidé, zvlášť starousedlíci, přijali?

Jako kamaráda, řada z nich ke mně chodí na pivo. Když něco potřebuji, vím, za kterým z nich mám jít, a funguje to i naopak. Rád jim pomůžu, když mě o to požádají. Nikomu jsem nic špatného neudělal a ani nikdo tady mi neublížil. Lidé jsou samozřejmě povahově různí, a tak jsou věci, na které třeba se sousedem nemáme stejný názor. On na to má pohled takový a já jiný, neznamená to ale, že bychom byli nepřátelé. Sejdeme se spolu u piva, povídáme si, zazpíváme si.