Zatímco většina Třebíčských zavírá stránky oblíbené knížky, vypíná televizi a zhasíná světlo v pokoji svého domova, aby se pod peřinou stulila k milovaným dětem, partnerovi, plyšovému příteli, důchodkyni Jaroslavu Ošmerovou čeká úplně jiná noc. Na záchodcích třebíčského vlakového nádraží přečká další dlouhé hodiny osamění, chladu, který třese celým tělem a nedá jí spát, hodiny bezprizorního života.

Na ulici Jarku dostaly bytové problémy. Svůj dvoupokojový byt musela opustit a přestože má ve městě syna, snachu a dvě vnoučata, nemá kde složit hlavu.

„Venku bych nikdy nespala, tam jde o zdraví. Někdy si zdřímnu v čekárně nádraží, ta se však ve čtvrt na jedenáct zavírá,“ říká Jarmila. Jindy zase spočine na schodech nonstop podniků, jejím nejčastějším útočištěm jsou právě nádražní záchody. „Večer se nechám zamknout, ráno vycházím. Umývám se tady, trochu tu uklidím, mám zde i svůj hrnek na kávu, kterou si zalívám z teplého kohoutku,“ svěřuje se.

Ačkoliv nemá vlastní střechu nad hlavou, snaží se zachovat si lidskou důstojnost a něco si dopřát. Na první pohled je patrné, že dbá o hygienu, zevnějšek i žaludek. „Zajdu si do hospůdky na párek, polévku, občas si dám řízek a malé pivko,“ přiznává žena, jež ke třem kávám denně vykouří téměř krabičku cigaret.

Jarmila tajně doufá, že jednou život bezdomovkyně skončí a znovu se pořádně vyspí v teplé posteli. Třeba v azylovém domě pro ženy, který jí v Třebíči chybí.

Její sen je možná bláhový. „„Mužů bez domova je podstatně víc, azylový dům pro ně je ve městě zapotřebí. Ženy v podobné situaci jsou tu výjimkou,“ vzkázal ředitel zdejší Charity Petr Jašek.