„V rodině jsem byl vždy vychovávaný pro okamžik, až to takzvaně praskne a bolševici půjdou od koryta," přibližuje Kouřil. Není proto divu, že se v době sametové revoluce stal členem stávkového výboru na fakultě a účastnil se i výjezdů vysokoškoláků z Prahy, aby informovali mimopražské o tom, co se v hlavním městě děje. „Já jsem shodou okolností byl vyslán do Znojma. Přišla zpráva, že Znojmo je celé rudé a žádná revoluce se tam nekoná. Bylo nutné, aby studenti informovali lidi na nějaké demonstraci, která ve Znojmě měla probíhat," popisuje Kouřil.

V té době byl v samotném centru dění. „Jeden den z pondělí na úterý jsem řídil stávkový výbor ve škole. Nebylo úplně jasné, zda do Prahy nejedou taky, takže jsme telefonovali do Vysočan, aby zabarikádovali silnice, kdyby se tam náhodou tanky objevily," vzpomíná. Z rodiny nebyl jediným, kdo se do událostí kolem 17. listopadu zapojil. Jeho matka se dostala do Laterny magiky v Praze, kde sídlilo Občanské fórum. I díky tomu se Kouřil stal spojkou mezi studenty a Občanským fórem. Kvůli revolučním událostem musel opakovat ročník. Do školy se vrátil až v dubnu 1990.

Jeho největším motorem, proč se účastnil všeho toho revolučního dění, bylo očekávání, že se v Československu obnoví svoboda. „A to se mi naplnilo. Pracuji v Národním parku Podyjí, který leží na hranici s Rakouskem. Kdykoli překračuji státní hranici za kolegy z Rakouska, tak si uvědomuji, jaké je to obrovské plus, že železná opona padla. Vítězství je, že jsme zpět ve svobodném světě," dodává Kouřil.