Jak bude letos festival vypadat?

Promítání bude osm, každý den dvě projekce. Přičemž v sobotu bude jedna v knihovně a druhá na Trumpetce.

V loňském roce bylo tématem praskání bublin. Jaké vybrali organizátoři letos?

Hledání domova. Celá česká společnost nyní řeší migrační krizi a Člověk v tísni na to chtěl reagovat tím, že nechce řešit pouze téma lidí přicházejících do Evropy. Zaměřují se i na nás. I my se musíme o kus svého domova podělit. Ve vizuálu je klíčenka, kde není žádný klíč. Představuje to naše životy. Oklešťujeme se věcmi, které nejsou podstatné a klíč nám chybí. A ne každý klíč má. Máme tu bezdomovce a další lidi, kteří nemají typický domov. Ale nejsou tam pouze filmy týkající se migrační krize. Domov může být znázorněný v čemkoli jiném.

Která konkrétní témata budou řešit filmy promítané v Třebíči?

První den budeme zahajovat filmem, který se zabývá mocí médií. Přijede šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery. Máme také film o černobylských bábuškách. Jde o ženy žijící v okolí Černobylu. Dělali u nich průzkumy, zda jsou zdravější ony nebo lidé, kteří byli z jaderné zóny odsunuti. A zjistilo se, že zdravější jsou „bábušky", protože jsou v místě, kde žijí, šťastnější. Tam je téma domova krásně vidět.

Kdo rozhoduje o tom, jaké filmy se budou promítat právě v Třebíči?

Tým v Praze z Člověka v tísni má k nakoukávání asi dva tisíce dokumentů. Z toho vyberou kolem čtyřiceti snímků pro regiony. Z těch si poté my můžeme vybírat filmy pro náš festival. Můžeme si vzít všechny, ale u nás v Třebíči nemáme kapacitu, abychom jeli festival čtrnáct dní. Ale ve větších městech jako je například Zlín, festival takto dělají.

V Třebíči uvidí návštěvníci pětinu filmů.

Snažili jsme se vybrat osm nejlepších dokumentů. Aby byly naučné a lidé se z nich dozvěděli například o částech světa, o nichž se v médiích tolik nepíše. A také aby byly koukatelné.

Jakým způsobem jste je vybírali?

Na konci ledna je vždy nakoukávací víkend v Praze. Tam se sjedou organizátoři ze všech třiatřiceti měst, ve kterých po celé České republice festival probíhá. Tam je nám představený vizuál, můžeme se účastnit debat s českými režiséry a sledujeme filmy a vybíráme si. Poté máme týden na to, abychom v našem týmu zhlédli všechny snímky a vybrali nejlepší pro naše město.

Kolik se dá o víkendu vidět filmů?

Záleží, zda jste v Langhansu centru Člověka v tísni již od devíti hodin ráno až do konce. Dá se stihnout až patnáct filmů. Ale průměr je kolem osmi dokumentů. Jeden člověk nemůže zvládnout nakoukat všech čtyřicet filmů, je důležité si je ve v týmu dobře rozvrhnout.

Navíc je tam i řada doprovodných věcí, které je také dobré neminout, že?

Nakoukávací víkend je zajímavý i v tom, že běžně se s režisérem dokumentu nepotkáte, abyste si s ním o filmu mohl popovídat.

Slouží víkend i k tomu, abyste mohli načerpat zkušenosti od ostatních organizátorů?

Určitě. Je ještě jedna víkendovka na konci listopadu, kde si lidé sdělují svoje zkušenosti jaké mají ve svém městě happeningy, kolik jim chodí lidí, jak zvýšit návštěvnost, jak na marketing a podobně.

Co vás konkrétně zaujalo z toho, co dělají jinde jinak?

Líbí se mi, že spousta měst dělá venkovní happeningy. Například jako blázni jezdí na kolech a vyřvávají: „Bude Jeden svět!" My jsme se o to pokoušeli minulý rok, kdy jsme měli happening v Galerii Franta. Chodili jsme po náměstí a rozdávali balonky. Také se mi líbí, že spousta lidí to dělá streetově. My jsme například do letošního roku měli k dispozici kino a letos máme knihovnu. Ale ne v každém městě si to mohou dovolit. Promítají filmy po hospodách a barech. Lidé si zvyknou a na filmy chodí.

V Třebíči bude také happening?

Máme v plánu dva. Jeden bude 10. března týden před festivalem v kavárně a vinárně Salsa, kde bychom měli promítat kratší filmy ze starších ročníků. Bude hrát kapela a k dispozici bude občerstvení. Půjde o předfestivalový happening, kterým se pokusíme nalákat diváky. Okusí, co je Jeden svět. Vstupné bude zdarma.

A druhý?

Ještě bychom chtěli týden předtím udělat jeden. Tam ale ještě nevím, zda vyjde. Konat by se měl na Karlově náměstí.

Je těžké nalákat zajímavé hosty?

My jsme to letos měli strašně jednoduché. Táda Mahel napsal Erikovi Taberymu, jestli nepřijede, a on mu hned odepsal, že s radostí. A já jsem minulý týden napsala europoslanci Jaromíru Štětinovi. Oslovila jsem ho jak kamaráda na Facebooku a on mi během tří minut odepsal, že rád přijede. Ale občas, pokud chceme pozvat aktéra filmu či režiséra, stává se, že je chce spousta měst, a oni již nemají tolik času. My jsme ale letos měli štěstí. Ještě bychom chtěli jednoho hosta k filmu Café Waldluft. Líbil by se nám Šimon Pánek, ale je také velmi vytížený.

Ke kterým tématům jste pozvali Erika Taberyho a Jaromíra Štětinu?

Erik Tabery bude mluvit k moci médií. Přijede na zahájení k filmu Pomozte najít Sunila Tripathiho. A Jaromír Štětina bude mluvit o Ukrajině. Hodně se o tuto problematiku zajímá a častokrát tam byl. Debata s ním bude u filmu Zajatci, který začíná na kyjevském Majdanu v únoru 2014. Vypráví příběh studenta, který se snaží dívat na situaci z obou stran.

Povídání o tématech, která filmy řeší, je důležitou součástí festivalu, že?

Festival není pouze o tom, že bychom pustili film. Je především o debatě. Tu se snažíme dělat zejména v části pro školy. Když se žák na film podívá, tak mu ne vždy dojde, co je tím myšleno, nezapadá mu do kontextu. Tam je debata hodně podstatná. Něco pokaždé řekneme před promítáním o filmu, o problematice a po zhlédnutí vše rozebíráme.

Jak funguje školní část festivalu?

Školy chodí vždy v dopoledních hodinách. Jde o blok na dvě hodiny. Promítáme většinou pro žáky od druhého stupně. Ale někdy chodí i čtvrté a páté třídy. Záleží na vedení školy, koho na promítání pošlou. Pro základní školy jsou dva typy projekcí. Jedna je od 8 do 12 let a druhá od 12 do 15 let. Každá projekce se skládá ze tří filmů. Do nich se pražští organizátoři snaží zahrnout filmy, které se dotýkají dětí. Jako je šikana nebo i chudoba, která se nemusí týkat jen lidí v Sýrii či Afghánistánu. Může jít i o naše sousedy.

Filmy vybírají organizátoři v Praze?

Vybírají. A my si je bereme jako celek. Film trvá většinou kolem dvaceti minut a hned po něm následuje debata. Menší děti nedokážou tolik držet pozornost, aby se hodinu a půl koukaly na film a pak o něm ještě mluvily.

Snažíte se vybrat témata, která by se mohla přímo týkat i dětí?

Mně se zdá, že to tak je. Vždy je tam alespoň jeden film o šikaně, o rovnoprávnosti kluků a holek nebo i o chudobě. Ne vždy je však úplně objektivní. Pokud je mezi nimi například film o chudobě v Nizozemí, tak u nás může vypadat jako film o dítěti z lepších poměrů.

Reagují děti na filmy jinak než dospělí?

Loni jsme měli například film Nora zpívá pro Sýrii. Vyprávěl o holce, která musela ze Sýrie utéct do Jordánska. Byl tam ukázaný její běžný život. Když jsem se po filmu zeptala dětí, komu by nevadilo, kdyby Nora byla jejich sousedka, tak celý sál zvedl ruku. Když ale člověk vidí, jak na to reaguje celá česká společnost, tak se to nedá příliš srovnávat.

Co střední školy?

Mají na výběr ze čtyř filmů, ze kterých vybírá jejich vedení školy.

Jak bude vypadat afterparty?

Nejde o afterparty v pravém slova smyslu, protože končíme až v neděli. Ale zdá se nám vhodnější udělat zakončení v sobotu, kdy lidé nejdou v neděli do práce. Bude na Trumpetce po promítání filmu Mallory. Vystoupí frontman kapely Květy Martin Evžen Kyšperský.