Kováře z něj udělal tatínek. Nikoliv však proto, že by si přál, aby malý Vašík pokračoval v jeho stopách. Otec Václava Nohy totiž kovářem nebyl. „Já chodil na základní školu v Třebíči. A jednou tam v tělocvičně byla ukázka středních škol a učilišť, na kterou se táta zašel podívat. Jenže když tam přišel, všude už bylo plno. Akorát u stánku kovářů tehdejšího Středního zemědělského učiliště nikdo nebyl. Jediný, kdo tam stál, prý byl fousatý kovář. Tak za ním táta zašel, vzal si letáček a bylo hotovo,“ vysvětluje Noha.

Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili.Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili.Zdroj: Deník

V ročníku se jich na kováře učilo dvanáct, přičemž pouze Noha prý u kovadliny zůstal i v dospělosti. Sám ale tvrdí, že znalosti ze školy nestačí. „Po výučním listu jsem šel na pět let pryč, poznávat kovařinu i jinde. Nejdéle jsem byl v Havlíčkově Brodě u Jana Herolda. Necelý rok jsem byl také ještě v Praze u jednoho restaurátora, pana Josefa Mücka. Jenže ten pak umřel, tak jsme museli všichni, kteří jsme u něj byli, odejít,“ vzpomíná Noha a dodává, že podobným kolečkem by si měl projít asi každý kovář. „Není dobré, když člověk vyjde ze školy a hned si založí vlastní dílnu. Není to ono, musí se jít po jiných dílnách. Já jsem jako kluk na kole třeba objel pár kovářů a ptal se, jestli mě vezmou do dílny.“

Zkušenosti je podle Nohy dobré získávat také metodou pokusu a omylu. „Jsem zaregistrovaný ve skupině kovářů na internetu. A třeba tam píše mladý kluk a ptá se, jak by se mohlo něco vyrobit, místo toho, aby si to prvně zkusil sám dvakrát třikrát u výhně. Takhle se ptát je špatně. Je lepší a hlavně zajímavější si zkoušet ty postupy sám a hledat cestu, protože u toho zjistí další věci. Člověk z toho má také větší radost. Postupy jsou jasně dané, ale záleží na fantazii,“ zamýšlí se kovář.

Procházka Třebíčí
Za památkami města v každé roční době. Podívejte se na dominanty Třebíče

Ve Štěměchách dříve bývala Fialova kovárna. Podle Nohy je ale náhoda, že má svoji nynější dílnu jen kousek od míst, kde měl kovář Fiala výheň. „Je to úplně jednoduchý,“ směje se.

„Tady ve své kovárně jsem už dvanáct let. Když jsem se před zhruba třinácti roky rozhodoval, kde si založit kovárnu, vzal jsem mapu a udělal kolem Třebíče kruh s poloměrem deseti kilometrů. Takové baráky, kde teď mám kovárnu, byly tehdy uvnitř tohoto kruhu za nějakých pět set, šest set tisíc korun. A co bylo dál, tak to mělo cenu o třetinu nižší. No a Štěměchy jsou vzdálené nějakých dvanáct kilometrů od Třebíče. Takže to rozhodlo,“ vypráví.

Zároveň ale dodává, že ke konečnému verdiktu mu pomohla i tehdejší štěměšská starostka Marie Báňová. „Kovárna pana Fialy už tehdy nefungovala. Paní starostka Báňová mi ale nabídla, abych šel do obecní pastoušky – tenhle barák byl totiž původně pro chudé lidi. Tak jsem na to kývl. Začínal jsem s jednou výhní, jedním bucharem a jednou kovadlinou,“ vzpomíná kovář.

Dřív měl v kovárně dva pomocníky, nyní je zde už jen s jedním. Není to ale proto, že by měl méně práce. „Jsme tady dva, to stačí. Byli jsme tři, ale já už jsem pak jenom seděl v kanclu, kreslil návrhy a dělal papírování. To mě nebavilo. Ani jsem nemohl pořádně hlídat kvalitu práce – a to se mi taky nechtělo odevzdávat věci, které jsem neviděl, jak vznikají. Ve dvou je to ideální,“ vysvětluje Noha.

Ten už za svou kariéru vytvořil řadu zajímavých skulptur, které ocenili i odborníci. Například v roce 2019 získal první místo ve své kategorii na mezinárodním bienále v Itálii. „A u nás třeba ob rok bývají Brtnické kovadliny. Tam často dostávám nějaký diplom. Minulý rok jsme byli i na hradě Helštýn, na setkání kovářů Héfaistonu. Tam jsme získali třetí místo za kovanou bránu. To mě taky potěšilo,“ dodává.