Už zbývá jen poslední krok. Ale zato ten nejtěžší. Vnitřní strana malého okénka se nalézá nad schody. Člověk tak vidí do hloubky, a kdyby mu sjela noha, okamžitě letí do hlubiny. „Proto jsme tu udělali tento padací most. Vezmete za černý pásek, most se rozloží a vstup do schodiště překryje,“ říká Petr Balát a elegantním pohybem vytahuje nenápadnou konstrukci pod okénkem.

Petr Balát je farářem v kostele svatého Gotharda v Budišově u Třebíče. Jde o starobylý svatostánek viditelný široko daleko, a to i z toho důvodu, že střechu jeho věže zdobí obří, více než čtyřmetrová zlacená korouhev znázorňující tohoto světce. Prý je druhá největší na světě. „Kromě korouhve je věž zajímavá i jiných ohledů, navíc je z ní nádherný výhled. Chtěl jsem ji proto zpřístupnit veřejnosti. To se povedlo, je ale pravda, že nahoře u ochozu už je to docela adrenalin a vhodné pro fyzicky zdatné jedince, kteří tam navíc prolézají poměrně úzkým okénkem,“ vysvětluje otec Petr.

Ani ti méně zdatní však nemusejí smutnit, spousta pozoruhodností se nachází ještě pod ochozem. Jedna z nich slaví tento rok přesně pět set let.

Touto zajímavostí je velký zvon, který roku 1524 vyrobil mistr Matěj z nedalekého Velkého Meziříčí. Na rozdíl od mnoha jiných věží, kde na takto přístupných zvonech visí cedulka „Nedotýkat se“, zde lidé mohou zvon rozeznít. Nikoli však pomocí táhel, nýbrž jen cinknutím srdce o tělo. O velkých křesťanských svátcích se na něj však zvoní postaru. „Dva mladí muži se chopí lan a rozhoupou ho. Musejí mít sluchátka, která jim chrání sluch,“ popisuje Balát a dodává, že ve věži jsou ještě menší zvony, připojené k motoru.

Ty autor tohoto článku spatřil na vlastní oči – a také je slyšel na vlastní uši, přičemž ona sluchátka by se opravdu hodila. Výstup na věž se totiž konal chvíli před dvanáctou hodinou a čtenáře Deníku můžeme ujistit, že tyto zvony polední odbíjení opravdu nezanedbávají. „Těla zvonů se zevnitř zvoněním opotřebovávají. Čas od času je proto nutné srdce otočit. Je to drahé, ale občas se to udělat musí. Opotřebení bývá patrné hlavně u zvonů, které jsou rozhoupávány mechanicky, kdy srdce bouchá stále do stejného místa. Ale i u tohoto pětisetletého, na který se zvoní jen výjimečně, je to vidět,“ ukazuje farář dovnitř těla zvonu, kde jsou jasně patrné stopy po úderech.

Další zastávkou je hodinový stroj schovaný v prosklené skříni. „Ten už je nefunkční, hodiny teď řídí jen taková malá krabička. Ale třeba časem tento stroj zase elektroniku nahradí,“ říká Balát, který zjevně počítá s rozsáhlým blackoutem.

Hodiny na budišovském kostele jsou umístěné na každé straně věže. Což je ovšem další zádrhel pro ty, jimž se po krkolomné cestě podaří dostat až na ochoz. Rafikami totiž otáčejí dlouhé tyče, které ochoz protínají. Při procházce kolem něj tak tvoří další překážku. Člověk má tyče asi ve výšce pasu, a tak mu nezbývá, než je podlézat. Tyče míří do středu věže, kde je pohání ona malá krabička zmíněná farářem. „Podívejte se ale nahoru nad sebe, přímo pod krov. Tam je kolo z auta, které má i brzdu. To je nedílná součást té naší obrovské korouhve. Chodí sem pán, který po žebříku vyleze až k tomu kolu a seřizuje ho, aby se korouhev mohla otáčet plynule,“ objasňuje Balát.

Věru, kostel svatého Gotharda v Budišově u Třebíče skrývá mnoho zajímavostí. Navštívit věž může každý, vstup je zdarma a otec Petr rozhodl, že bude po dobu prázdnin otevřená každý den od osmi do osmnácti hodin. Jen ještě jednou upozorňujeme, že přístup na ochoz je poměrně obtížný. Následný výhled je ale tou nejlepší odměnou za namáhavý výstup.

Věž kostela sv. Gotharda a Nanebevzetí Panny Marie v Budišově:

  • Ochoz se nachází ve výšce 25 metrů.
  • Střecha samotná má výšku 10 metrů.
  • Korouhev váží asi 400 kilogramů a má výšku 4,2 metru (druhá největší na světě po korouhvi katedrály svaté Marie v Seville).
  • Kostel pochází ze 12. století, dnešní podoba je z 18. století.