Práci s knihami se věnuje od deseti let. „Našel jsem na půdě listy po dědovi do předmětu lepenkaření. Býval učitelem. Zjistil jsem tam první základy. Ale nebylo tam nic o šití. Takže to jsem musel vymyslet sám. Tehdy mi to šlo blbě. Jako kluk jsem si nakonec svázal knížky čtyři,“ vzpomíná Kružík.

Své vášni dříve věnoval veškerý volný čas. „To bylo do roku 2005. Postupně se objevily jiné priority. Na knížky jsem však rozhodně nezanevřel. Pořád se k nim vracím. Když si koupím takovou, kterou chci číst, a vidím, že je špatně udělaná, tak si ji opravím. Naposledy se mi to stalo s knížkou Magor a jeho doba. Přitom to vůbec není levná knížka,“ kritizuje muž z Třebíčska.

Okříšky chtějí rozšířit sběrný dvůr. Ten nevyhovuje potřebám místních.
Tři auta a dost: Okříšky chtějí rozšířit sběrný dvůr, současný už nevyhovuje

Ani v minulosti se však podle něj nestávalo, že by bývaly knížky bezchybně udělané. „Ideální to není nikdy. Před druhou světovou válkou si knihaři stěžovali na motouzy, které lezly ven. Ale zase byly krásné papíry. Po válce nebyl tolik dostupný materiál, takže se používal nevzhledný šedší papír. V sedmdesátých letech byl naopak problém s lepidlem, takže stránky vypadávaly,“ vypráví o historii Kružík.

Nejhorší knihu, kterou kdy opravoval byla kuchařka. „To jsem se na učňáku teprve učil spravovat. Tu kuchařku donesl spolužák z jiného oboru. Vypadala, jako by ji roztrhal pes. Když se vzala do ruky a otevřela se, vypadl list. Ležela tam půl roku. Mistrová na to neměla nervy. Opravoval jsem to tak dlouho, že by to normálně nikdo nezaplatil. Ale nakonec se ji podařilo zachránit. Za odměnu jsem pak dostal mléčnou čokoládu,“ říká knihař s úsměvem.

Se cvičením pomáhaly i stíhačky z čáslavské základny.
Nad Náměští a okolím budou letecké souboje. Chystá se další cvičení Ample Strike

Do budoucna by chtěl navázat na práci Vladimíra Werla. Ten v minulém století jako první začal pořádat kolektivní výstavy Umělecké knižní vazby. „Začal s tím v roce 1973 v Třebíči. Naposledy tady byla v roce 1999 opět díky panu Werlovi. Chtěl bych, aby se to sem vrátilo. Začal jsem na tom pracovat s kolegou z muzea. Problém je zatím například s vitrínami. Nejsou v Třebíči dostatečně velké a bytelné. Bylo by potřeba je koupit,“ předesílá Martin Kružík své plány.