Zdání někdy klame. V Humpolci zrozený básník, který si vysloužil přezdívku Magor, však takový nepřestává být ani po šedesátce.
Nezačíná vám trochu vadit, že na vás okolí nahlíží jako na rebela?

Netuším, jak mě lidi vnímají. Nemohu tedy sám sebe soudit. Kdysi ještě jako adolescent jsem si ale oblíbil citát jednoho španělského spisovatele. Ten pravil: Dají–li vám nalinkovaný papír, pište napříč. Pod to bych se klidně podepsal.

Jsme na autorském čtení, za chvíli začnete recitovat své básně. Nemáte pocit, že zájem o verše uvadá?

Záleží na úhlu pohledu, tak černě bych to ale neviděl. Třeba já se pohybuji ve společnosti, v níž bude poezie mít své místo vždycky. Každoročně stoupá rovněž počet vydaných sbírek. Samozřejmě, spousta mladých lidí upřednostní počítačové hry. Ale s tím těžko co uděláme.

Jste humpoleckým rodákem. Vychodil jste školu Podhrad, kde na vás nezapomněli. Vzpomínáte i vy?

Byla to báječná léta. Jako kluk jsem se protoulal snad všemi okolními vesnicemi. Klidně jsem našlapal i dvacet kilometrů denně. Dneska bych to asi nezvládl. Moje srdce pořád patří Humpolci.

Tamní učitelé pořádají besedy se známými absolventy. V seznamu jste i vy. Přijedete?

Když mě pozvou, přijdu rád.

No, jenže na vás se doptat je umění. Nemáte ani telefon.

Ale mám, mobil jo. Už mi to koupili. Jenom ho ještě neumím zapnout… Většinou jsem k sehnání přes dceru.

Jakým způsobem vlastně udržujete spojení se svým rodným městem?

Občas se tu zastavím. Třeba když jedu s někým autem do Brna, nechám se vysadit na náměstí. Zajdu do hotelu Jirmásek, dříve to byla hospoda Orlík. Tam jsem strávil velkou část mládí. Nebo posedím U Černého koně, kde čas od času potkám několik svých vrstevníků. Bývá to příjemné.

Proč vám vlastně všichni říkají Magor? Neuráží vás to?

Nevadí mi to. Vždycky jsem vyznával bouřlivější životní styl. V sedmdesátých letech jsme měli Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu. Jednou jsem zase vyváděl „ty svoje kousky“ a Evžen Brikcius zavrtěl hlavou a povídá: „To je ale Magor“. A už mi to zůstalo. Postupem času jsem si přízvisko přivlastnil, začal jsem jím podepisovat svá díla.

Patříte k zakladatelům českého undergroundového hnutí. Myslíte, že má své opodstatnění i dnes?

Dříve jsem tento směr dost vyznával, dnes už jej neobdivuji. Vím, že spousta lidí mého věku v tom jede dál. Mně to ale připadá jako sešlost abiturientů po třiceti letech. Underground v podstatě ani nemůže existovat. My jsme měli jasného nepřítele, byl jím tehdejší establishment. Vlastně bez přestání jsme balancovali na hranici vězení. Dnešní konzumně pojaté státní zřízení je všudypřítomné, zastánci undergroundové myšlenky to mají těžší. Ne, že by neměli nepřítele, on je ale prostě neuchopitelný.

Podepsal jste Chartu 77, usilovali jste o demokracii. Je dnešní podoba svobody tou, za níž jste vysedávali na pryčně?

Já jsem se choval svobodně vždycky. Sice jsem kvůli tomu strávil osm let v kriminálu, ale tak to bylo. To, co okolo sebe vidím, ale nemá se svobodou nic společného. Je to celé zhovadilost (rozčilením se zamračí). Třeba to neustálé kupčení s rušením či ponecháním poplatků u lékaře za stažení nebo ponechání našich vojsk v zahraničních misích. To je přece něco tak hnusného. A když už jsme u toho, k čemu jsou nám dobře
placení vojáci, kteří nebojují! Víte, co mě štve?

Povídejte.

Současný establishment je tlupou lotrů. My tu máme svobodu v tom smyslu, že se můžeme sebrat a jet, kamkoliv se nám zlíbí. Můžeme říci, že prezident je hlupák, a nikdo nás za to nezavře. Náš duchovní život se ale smrskává na nedělní nával v nákupních centrech místo návštěvy kostela. Nezajímá nás, co by nás zajímat mělo. Myslím, že na to doplatíme.

Před pětatřiceti roky jste vyprovokován „vyjedl“ díru do Rudého práva. Nemáte někdy chuť na novinový papír znovu?

Tehdy jsem vykousal díru do novin, prostrčil dovnitř hlavu a řekl jsem tomu estébákovi, že jak jsem teď sežral Rudé právo, tak jednou sežereme komunisty. To, v čem žijeme, nepovažuji za porážku komunismu. Právní kontinuita komunistického státu zůstala zachovaná. Když se oni otřepali, zjistili, že si znovu mohou dělat, co jim libo. Estébáci se nám normálně smějí do ksichtu. Třeba Šimák, který mučil spoustu lidí. Nikdy za to nebyl potrestaný, hezky si podniká a je v pohodě. Jeho soukmenovci pobírají velkorysé důchody vyměřené z nemorálního platu, zatímco disident přežívá ze směšné almužny na hranici chudoby. Je to hanba.

Zpátky k vašemu patriotismu. Co byste Humpoleckým vzkázal?

Ať prostě jen zůstanou Humpoláky. To bude bohatě stačit.

Ivan Martin Jirous
– narozen 23. září 1944 v Humpolci
– básník, publicista, výtvarný kritik, zakladatel českého undergroundu
– vystudoval filozofickou fakultu pražské univerzity Karlovy
– držitel literární ceny Jaroslava Seiferta a ceny Toma Stopparda
– podepsal Chartu 77, vedoucí kapely The Plastic Peopole of the Universe
– jako nepřítel komunistického zřízení několikrát vězněn, odseděl si osm let
– nejznámější díla: Magorův ranní zpěv, Magor dětem, Rok Krysy