Popraskaná asfaltová plocha prorůstá drny, dvě lavičky už v kopřivách nikdo ani nenajde. V kdysi v příjemném zákoutí probíhaly na jaře dětské dny, v zimě se to na blízkém svahu zase hemžilo sáňkaři. Časy se však mění. Na rozhraní města a volné přírody pravděpodobně vyrostou garáže.


Na neutěšený stav místa upozornila paní Anna Rudlová. Úpadek zákoutí ji mrzí, protože se tam kdysi scházely ke hrám a odpočinku děti z celé čtvrti. „Mám tady k tomu citový vztah, protože celé sídliště jsem kdysi za Dukovany přebírala od investorů. Nastěhovali jsme se v roce 1980. Vyrůstaly zde děti, rodiče se znali,“ zavzpomínala důchodkyně Rudlová.


Hřiště i s okolím vypadá dnes nevábně. Paní Rudlová proto chtěla po městu alespoň posekat přerostlou trávu. Na odboru komunálních služeb jí ale prý odpověděli, že to udělat nemohou. „Hřiště ani pozemky nejsou města Třebíče,“ sdělila důvod mluvčí radnice Irena Syrová. Přes tuto skutečnost, obrazně řečeno, nejede vlak. Město nemůže z veřejného rozpočtu udržovat a opravovat soukromý majetek.


Hřiště si ale kdysi postavili občané sami, veřejně. „Byli jsme v občanském výboru. My rodiče jsme si říkali, že děti si nemají kde hrát, tak jsme to tady udělali. Chodily sem pak i mateřské školky, občanský výbor pořádal dětské dny,“ popsala Anna Rudlová nadšení mladého sídliště před 25 či 30 lety. Okraj sídliště s rozlehlými travnatými plochami, které nenásilně přecházely do volné přírody, byl pro skotačení a povyk dětí ideální.


Dnes je jiná doba


Výstavbu hřiště zaštiťoval před lety Městský národní výbor. Čí jsou pozemky pod ním, to tehdy nikdo neřešil. V současnosti je vlastní soukromá osoba. Městský úřad na jejich podnět teď připravuje změnu územního plánu. Místo „plácku“ pro děti tedy pravděpodobně budou garáže.


„Děcka si tady stejně nehrají a auta není kam stavět,“ zhodnotil situaci Petr Vyskočil. Opodál chodí venčit psa. Garáže by mu tam prý nevadily.