Jak jste k téhle práci přišel?
Stalo se to tak, že se na mne v únoru tohoto roku obrátil hlavní kaplan Vězeňské služby Bohdan Pivoňka s tím, zda bych byl ochoten vedle své farářské služby na sboru ve Velkém Meziříčí působit jako dobrovolník v rapotické věznici. Nabídka to byla zajímavá, takže jsem na ni kývl.

Jaké byly Vaše první pocity, když jste v hlubokém rapotickém lese poprvé překročil pomyslnou linii dvou světů - toho před a za mřížemi?
První pocity? Asi nejvíc zvědavost, co mne čeká a o čem se mnou budou chtít mluvit ti, kteří mne požádali o návštěvu.

Změnil se od té doby nějak váš pohled na odsouzené?
Myslím, že ani příliš ne. Snad jen, když teď slyším o vězněných, na rozdíl od dřívějška si vybavuji zcela konkrétní tváře a osudy. A také se asi za vězněné častěji modlím

Co muže za rapotickými mřížemi trápí nejvíc?
Mám za to, že nejvíc věci týkající se vztahů, odloučení od nejbližších a samoty. Také téma viny a odpuštění. Je jasné, že svátky to jen prohlubují.

Jak často do Rapotic dojíždíte?
Do Rapotic jsem dojížděl v poslední době zhruba jednou za dva týdny. Možná ale budu jezdit častěji nebo se o práci podělím s nějakým dalším duchovním.

Co obnáší vaše práce s vězni – bohoslužby nebo spíš osobní setkání?
Bohoslužby - dosti civilní a improvizované - jsme měli zatím jedny, vánoční. Jinak práce spočívá v individuálních rozhovorech. Funguje to tak, že odsouzený si podá žádost o setkání s duchovním a já mu pak jsem k dispozici. Mluvíme o nejrůznějších věcech, odsouzení se mi svěřují s tím, co je tíží, jak snášejí pobyt ve vězení… Já se jim snažím pozorně naslouchat, ptát se, projevit zájem, ale také povzbudit a potěšit. S některými se i společně modlíme nebo čteme bibli. Těžiště mé práce je však v rozhovorech.

Jak se díváte na to, že typ věznice v Rapoticích umožňuje vězňům dostat se na jakýsi opušťák, tedy domů, případně alespoň na chvíli do úplného soukromí s blízkými?
Přeju jim to a doufám, že se dokážou vrátit.

Setkal jste se ve svém okolí taky se zápornou reakcí na svou práci s vězni?
Já sám ne, ale vím od svých kolegů, kteří působí ve vězení, že se to občas stane. Měl jsem dosud asi štěstí na lidi s pochopením pro mou službu.

Jakou máte odezvu na svou práci mezi odsouzenými?
S několika z nich se scházím pravidelně a cítím z jejich strany vděčnost za naše setkání. Na vánoční bohoslužby dorazila asi dvacetičlenná velmi pestrá skupina odsouzených, spolu s několika pracovníky Vězeňské služby. Cítil jsem, že poslouchají to, co se jim snažím sdělit. Možná se ke mně dostane ještě nějaká odezva při příští návštěvě.

Dostanete se mezi svátky ještě do Rapotic, nebo návštěva 22. prosince byla do Silvestra poslední?
Do Rapotic se chystám znovu až začátkem Nového roku. Čas mezi svátky se věnuji především rodině a přátelům.

Co si od této práce slibujete, co jako duchovní můžete těmto lidem dát?
Ve své službě vnímám jako důležité být nablízku lidem ve složitých situacích a provázet je. Tam je také moje místo a cením si toho, že se nemusím nijak vnucovat a přicházím za těmi, kteří projeví zájem. Každý člověk z těchto lidí má svůj jedinečný životní příběh, někdy všelijak zamotaný. A vůbec obecně řečeno každý z nás je někdy darebák a jindy se mu třeba povede něco krásného a dobrého. V tom jsme na jedné lodi. A dostat se do vězení, není zas tak těžké. Stačí chvíle nepozornosti za volantem… Jako duchovní jim mohu dát část svého času, mohu se za ně modlit a společně můžeme hledat, jak být opravdu lidmi. O tom jsem mimochodem mluvil na vánoční bohoslužbách - Bůh se stal člověkem, proto i my se máme stávat lidmi, to jest těmi, kteří si na nic nehrají, jsou si vědomi svých chyb, myslí na druhé, jsou vděční za dar života a dovedou nést odpovědnost.