Třebíčská bazilika ho zřejmě zklamala, náměstí se mu líbilo. V Moravských Budějovicích viděl něco, co je dnes už prakticky nemožné, v Jaroměřicích nad Rokytnou se setkal s největším básníkem své doby. Není zřejmě známějšího českého spisovatele, než je Karel Čapek – proslaveného množstvím románům, povídek a divadelních her. Méně známé jsou však jeho cestovatelské črty po Československu. Jednou z nich je i ta, v níž zachycuje Třebíčsko a část Jihlavska roku 1925.

Tehdy vypadala bazilika svatého Prokopa v Třebíči poněkud jinak, než ji známe dnes, kdy je pro svou velkolepost a krásu zapsaná na Seznamu Unesco. A Karel Čapek ji asi jako jediný spisovatel té doby velmi přesně popsal. „Učiňme aspoň jednu zastávku: v kostele svatého Prokopa, který je veliký a starý a nese se jako koráb na vlně zámeckého vršku. Ano, krásný je portikus na sloupkách rané gotiky; ale divná a tklivá je bílá loď s obílenými žebry a pilíři, temný gotický kámen oděný studený vápnem,“ začíná Čapkova reportáž nazvaná Několik zastávek.

Skutečně, vnitřek baziliky byl v té době opravdu bílý. A Čapek to zjevně příliš nevítal, o čemž svědčí následující řádky.

Bělostný interiér svatostánku přirovnává pro jeho čistotu a chladivost k nedělní košili. „Loď, jež se mohla kamenně a vznešeně tyčit, pokorně klečí v nedělní pobožnosti, a její proplétané žebroví, ostění, polosloupky a pilířky přestaly jaksi být architekturou, aby se staly nažehlenými záhyby, varhánky a krejzlíky starosvětského a čistého nedělního roucha,“ líčí spisovatel své dojmy. „Zevně je to starý chrám; uvnitř to je mimo čas,“ shrnuje nakonec Čapek.

Náměstí Čapkovi vcelku vyhovovalo

Karlovo náměstí mu ale svým vzhledem vcelku vyhovovalo. „Je dlouhé a protáhlé jako ve většině našich měst; je to silnice, která se rozšiřuje v jakousi kapsu,“ popisuje literát a zamýšlí se nad tím, že čtvercová náměstí pocházejí nejspíše z římského vojenského tábora. „Ale většina českých náměstí vznikala jako zátoka vedle cesty; je to místo stvořené k tomu, aby vůz zajel stranou a kočí vypřáhl koně: ano, zde je nám dobře si odpočinout,“ chválí Čapek Karlovo náměstí v Třebíči, kterou nazývá „městem západních ševců“.

Jak ale ihned dodává, musí dále. Ve své reportáži jede poněkud krkolomně přes Starou Říši, kde zřejmě navštívil nakladatelství Josefa Floriana. Stará Říše na něj pro zdejší bělostné domky působí „intensivním“ dojmem. „Domek vedle domku bezúhonně bílý: snad právě uprostřed této pronikavé bělosti se musela zrodit manie vydávat bezúhonné knížky,“ glosuje směrem k Florianovi.

Oldřich Navrátil ve hře Orchestr Titanik, kterou v roce 2007 představil v třebíčském divadle Pasáž.
Hvězdy Třebíče: k dědovi Oldřicha Navrátila se chodilo pro med, on rád česnek

Vedlejší Nová Říše je také z jeho pohledu velmi bělostná, se zdejším klášterem v čele. „Mají tam dva výtečné Brueghely v obrazárně, krásné staré pokoje s vykládaným nábytkem a mnoho něžně uchovaných věcí; ještě k tomu patří bílí mnichové na bílých chodbách, folianty v bílých vepřových kožích a jakýsi bílý, nesvrásčený čas – je-li v klášterech vůbec to, čemu říkáme čas,“ hodnotí Čapek.

Následně přejíždí do Telče, která na něj udělala nejpříznivější dojem. „Chtěl bych se vsázet, že nikde u nás není náměstí krásnějšího nežli v Telči,“ rozplývá se, načež dlouze popisuje všemožnou výzdobu zdejších domů, aby nakonec zvolal: „Mužové telčští, nedejte na ně dopustit!“

Divil se uzavřenému kostelu

Z Telče míří na jihovýchod, kde navštěvuje Moravské Budějovice. A ty vidí vskutku zcela jinak než my, o téměř sto let později. Líbí se mu zdejší zámek, diví se zavřenému kostelu, ale to nejzajímavější nachází na náměstí. „Díval jsem se na husy; neboť vězte, že toto moravské město není pouze město, nýbrž také vesnice s návsí i husami. Ty husy se koupají v malé kašničce, kam se vejdou jenom tři, zatímco ostatní jim to závidí a dělají různé poznámky,“ vypráví Čapek.

„A tu některá husa, která by se chtěla koupat, spustí z ničeho nic strašný křik a dá se na splašený útěk. Ostatní husy se polekají, i ty, co jsou ve vodě, a prchají v divé panice kejhajíce a mávajíce křídly, načež lstivá husa, která je takto napálila, honem vklouzne do uprázdněné kašničky,“ přidává další dějství dramatu spisovatel.

Je patrné, že toto divadlo ho zaujalo opravdu měrou nebývalou, zvláště pak ona vychytralá husa. „Obyčejně však se sama poleká křikem ostatních a letí s nimi, načisto zapomínajíc na svou vlastní lest. Jak vidět, v Moravských Budějovicích je čím si krátit čas,“ neskrývá Čapek svou spokojenost.

Svou cestu končí v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde se však věnuje hlavně návštěvě Otokara Březiny. Ani na popis města však nezapomíná. „Je to tiché městečko s velikým Vrbnovským zámkem na náměstí a velkým kostelem, v němž prý jsou pamětihodné fresky; ale já je neviděl, protože kostel je většinou zavřen, nejspíš aby v něm lidé nemařili čas,“ přidává autor svou zkušenost podobnou té z Moravských Budějovic.

Za Březinou jezdil do Jaroměřic častěji

Líbí se mu, že kraj kolem je mírný a rovný. „Jen tu a tam vyrývá potok něžná a poněkud zádumčivá údolíčka, a jimi chodívá drobný pán s brejličkami, bílou bradičkou a velikou, silně klenutou hlavou. Je to Otokar Březina,“ uzavírá Karel Čapek.

Tuto svou stať napsal pro Lidové noviny, kde vyšly čtvrtého října 1925. Za Březinou jezdil do Jaroměřic častěji, další města ale už tolikrát nenavštívil. Po Třebíči se však slavný spisovatel možná pohyboval i o několik měsíců dříve, kdy celá republika žila vraždami v třebíčském Kohnově mlýně. Prý tu čerpal inspiraci. A pak sem snad zavítal ještě přinejmenším jednou – v roce 1928 jako novinář dokumentující cestu prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka po zdejším kraji.

Zdroj: Youtube

Karel Čapek byl mužem první republiky, kterou přežil jen o několik málo měsíců. Největší český spisovatel zemřel pětadvacátého prosince 1938, přesně před pětaosmdesáti lety. Měl neobyčejný dar zachytit nejen věci „velké“, tedy významné třeba i v mezinárodním smyslu, ale i ty „malé“, nejtitěrnější drobnosti života obyčejných lidí. Jeho cestopisná črta Několik zastávek, v níž tak zajímavě vylíčil náš kraj, je toho důkazem.

Jak mohla vypadat návštěva Karla Čapka v Třebíči, líčí i kniha Žena z roku 1899. Jedna z povídek, které obsahuje, se přímo inspirovala jeho článkem Několik zastávek.