Jak duchapřítomní a ochotní pomoci druhému v nouzi jsou lidé v Třebíči testoval Deník v uplynulých dnech.

Poměrně smutné zjištění přinesla figurantem sehraná scéna na spodní straně Karlova náměstí. Nejeden kolemjdoucí by si za první pomoc na stupnici školní klasifikace vykoledoval známku nejvyšší.

Ve chvíli, kdy se mladý muž, předstírající náhlý kolaps sesunul k zemi, byla reakce překvapivě vlažná. Nikdo nepospíchal k ležícímu a neodhodil tašku, aby se přesvědčil o jeho zdravotním stavu. Zato rozpačitých pohledů po sobě vrhali víc než dost. „Co teď, kdo mu pomůže?“, dalo se snadno přečíst v očích desítky přítomných.

K bezvládnému člověku se po chvíli sehnul jediný příchozí, třebíčský hoteliér Miroslav Winkler. Ze všeho nejdříve na figuranta promluvil, pak na krku nahmatal tepnu. „Puls má,“ konstatoval a vešel do nejbližšího obchodu požádat personál o přivolání rychlé záchranné pomoci.

Pro mnohé přihlížející to byl impuls k tomu přidat opět do kroku. Další se od těla na chodníku alespoň vzdálili o pár metrů dál. Proč? Prostě se domnívali, že „pomoc“ je tím odbytá a pro dotyčného už není co udělat. „Sanitku už prý někdo přivolal,“ reagovali na dotaz, proč se sami nepřesvědčili o momentální situaci potřebného.

Svojí lhostejností ale redaktorům vyrazila dech starší paní s kočárkem. Celou scénu bedlivě sledovala jen krok od figuranta a zapojit se do možného boje o život ji snad vůbec nenapadlo. „Já jedu okolo s dítětem, vůbec bych si toho člověka nemusela všímat,“ obhajovala se vzápětí.

Svérázný názor nezměnila ani poté, co si v podobné pozici představila samu sebe. „Kdyby se to stalo mně a nikdo nepomohl, bylo by mi to jedno. Tak prostě nebudu. To je můj názor na život,“ pousmála se.

To mnohem soucitnější a srdnatější byli lidé, kteří se v situaci s podobným scénářem ocitli čekajíc na městkou dopravu. Téměř žádné odezvy se zprvu nedočkala figurantem předstíraná nevolnost. Naopak.

Jediná žena, která si sedícího muže držícího se za břicho všimla, se od něj odtáhla i se svým zavazadlem. Úplný obrat ovšem nastal v okamžiku, kdy se postava svezla k zemi a zůstala bez hnutí ležet na zádech. „Proboha, tady někdo spadl. Honem zavolejte sanitku,“ volaly s hrůzou ženy a lovily v kabelkách mobilní telefony.

A dva muži ani na okamžik nezaváhali, odložili tašky a poklekli k figurantovi. „Puls má hmatný. Dýchá. Na čele má studený pot, ale není v šoku,“ ujal se mladší z nich hlavní role záchranáře a přesvědčil se, zda jazyk v ústech nezapadl. A z jeho nasazení bylo patrné, že v boji o lidské zdraví a život hodlá pokračovat až do příjezdu lékaře. „Dříve jsem byl trenérem juda, mám zdravotnické zkoušky,“ přiznal Jiří Molík poté, co redaktoři Deníku test ukončili.

Je přesvědčen o tom, že stejně by se zachoval i „naostro“. V podobných případech podle něj není nač čekat.