Obyvatelé ji mohli potkat i ve dnech, kdy panovaly tuhé mrazy a ona spolu s dalšími pracanty odsekávala už od rozbřesku sníh z chodníků. Dělala práci, kterou by nechtěl vykonávat leckterý chlap.


„Mívala jsem zaměstnání dobré, uklízela jsem dvacet let v nemocnici. Pak přišla úklidová agentura, skoro všechny nás propustili, tak jsem si sehnala totéž v Prvním Brně,“ začíná vyprávět svůj příběh. Jenže stará továrna místní velké fabriky taky ukončila činnost a Danielová zůstala, jak se říká, na dlažbě.

„Sháním práci pořád, i teď, ale nikde nic není,“ krčí rameny žena.


Veřejné služby se účastní od počátku její existence ve městě, tedy od loňského léta. „Je fakt, že když bývalo obrovské vedro a my jsme uklízeli po náměstí, lidé se u nás zastavovali a říkali, že by to nedělali. Ale já a druh peníze potřebujeme. Navíc nedokážu sedět doma,“ vysvětluje vitální žena.


Za 30 hodin práce ve veřejné službě měsíčně dostane 2200 korun. Včetně jejích i druhových dávek to dělá okolo osmi tisíc korun. „Zaplatíme byt a vyjdeme jen tak tak. Občas taky vůbec, musím se potom obracet na rodiče z Moravských Budějovic, aby nám vypomohli,“ připouští.


Druh je epileptik, podle jejích slov má šanci sehnat zaměstnání nulovou.


Ona sama nejradši vzpomíná na práci v nemocnici. „Byla tam výborná parta ženských, moje druhá rodina. Dělala jsem třeba dvanáctky o víkendech, uklízela jsem sály. Měla jsem to tam ráda. Děti jsem si nepořídila, protože nemůžu. Chudáci rodiny s dětmi, které se dnes dostanou do finančních problémů, kdy rodiče ztratí práci. To my na tom v porovnání s nimi asi nejsme úplně nejhůř,“ uzavírá sympatická žena.