„To byla skvělá šance, bez níž bych neměl v Praze v deníku Slovo/ZN Zemské noviny co ukázat, když jsem se tam hlásil o místo. V Třebíči jsem měl šanci mluvit s kardinálem Vlkem, psát o návštěvě izraelského velvyslance nebo mluvit s výtvarníkem a básníkem Ladislavem Novákem těsně před smrtí. Doteď jsem za tuto příležitost vděčný a přál bych jí všem, kteří by se chtěli živit novinařinou," zavzpomínal Bohumil Vostal.

Co obnáší být zahraničním zpravodajem?

Je to výjimečná novinářská příležitost, ale zároveň práce od rána do noci. Pokud se něco děje, vyjíždíte točit v jakoukoliv hodinu, ať je víkend nebo ne. Nedodáváte jen reportáže do hlavní zpravodajské relace Události, ale taky do pořadu zahraniční redakce Horizont, který se vysílá každý večer. K tomu živě vstupujete do Studia 6, Studií ČT24, do zpráv, natáčíte pro Objektiv, Události v kultuře na ČTArt, prostě poptávka je veliká.

Co vás na tom nejvíce přitahuje?

Mít možnost natočit, popsat a zprostředkovat kolikrát historické události. Od pohřbu Margaret Thatcherové, přes truchlení Nizozemců po sestřelení letounu MH17 nad Ukrajinou až po historické skotské referendum o nezávislosti. Často je to adrenalin. Když jste zpravodajem ČT v Bruselu, nemáte na starost jen EU a NATO, ale taky Belgii, Británii, Nizozemsko a Lucembursko.

Přinášel jste zprávy z nedávných tragických událostí v Paříži. Kdy a kde jste se o události dozvěděl a jak rychlý byl přesun na místo?

Bezprostředně. ČT odebírá světové agentury, navíc, jako novinář využíváte sociální sítě. Do hodiny od prvních zpráv o masakru v satirickém časopise Charlie Hebdo jsme s kameramanem Ivanem Svobodou vyráželi rychlovlakem z Bruselu do Paříže. ČT24 spustila mimořádné vysílání, jeli jsme posílit stálého zpravodaje Petra Zavadila, který už byl na místě. V redakci se rozhodli dobře. To, co se odehrávalo v následujících dnech ve Francii, byl nesmírně tragický, ale zároveň historický moment.

Jak probíhaly vaše první hodiny na místě?

Živý vstup do Události, zatímco stálý zpravodaj Petr Zavadil stál před redakcí Charlie Hebdo, odkud živě vstupoval. Pak následovalo noční natáčení. Pro něj to znamenalo točit policejní manévry při hledání atentátníků po celé Francii přes celou noc, pro mě zas být v ulicích a točit, jak Pařížané spontánně manifestovali, aniž věděli, že v dalších dnech je bude čekat další vraždění nevinných lidí. V šest ráno už vstup do ranních zpráv. Bylo to hektické.

Bohumil Vostal při živém vstupu pro Českou televizi přímo z Paříže.

Jak je náročné v takové chvíli přinášet informace rychle, ale zároveň maximálně ověřené?

Ideální je, pokud jste přímo na místě a popisujete, co vidíte, co se odehrává, jaká panuje atmosféra, s kým jste mluvil. Bylo tomu tak v případě přepadení košer supermarketu v Paříži, kde jsem natáčel se zástupcem policie, který potvrzoval počty mrtvých nebo se známým jedné z rukojmí. Mimořádné vysílání ale žádá co nejrychlejší informace, každá může znamenat průlom. Součástí práce jsou totiž i přímé vstupy do vysílání, ať satelitním a internetovým přenosem, nebo telefonicky. Je nesmírně důležité citovat zdroj, pokud se opíráte o informace místních médií, informovat diváky, že situace je nepřehledná, že se popisy reality rozcházejí a že informace, které poskytujete, nejsou potvrzené policií, přestože se opírají například o očité svědky.

Můžete popsat, jaká byla v době, kdy jste tam dorazil, atmosféra v ulicích Paříže a jak se v dalších dnech vyvíjela?

Atmosféra byla velmi emotivní. Pro Francii to byl šok. Když vidíte kolony policejních aut, ambulance, uzavírky, z rádia výzvy, aby lidé nepanikařili a nebáli se o své děti ve školách v okolí atentátu, je to velmi silné. Bohužel, nebyl to film, ale realita.

Jaké byly vaše další dny na místě?

Věnovali jsme se v reportážích manifestacím, symbolickému vypnutí Eiffelovy věže na památku obětí, přípravě nového čísla humoristického časopisu Charlie Hebdo, jehož karikatury sice nemusí každému přijít vtipné, což je součást legitimní diskuse, ale kdy hlavním cílem bylo, aby nepřestal vycházet a teroristé se svým cílem týdeník zlikvidovat prostě neuspěli.

Setkání s Nicholasem Wintonem.

Jaké nejzajímavější místo jste navštívil?

Dnes se může každý vypravit, kam se mu zachce, pokud si na to ušetří. Mě spíš fascinují lidé, se kterými se můžu setkat osobně a převyprávět jejich příběhy. To, že můžete na pohřbu Václava Havla položit otázku Billu Clintonovi a v Anglii mluvit se sirem Nicholasem Wintonem, je pocta. Ovšem stejně tak zajímavé je natočit reportáž o škole pro kočovné Romy v Belgii nebo mluvit s bulharskými a rumunskými přistěhovalci v Londýně, kteří tam dřou, ale populisté je jako celek portrétují přesně opačně. Každý den je to jiný příběh. Místa jsou krásná kulisa, držím se v reportážích hesla slavné novinářky Diany Vreelandové, že oko musí cestovat, ovšem bez opravdových lidí se silnými příběhy a názory by to bylo málo.

Jak často se dostanete do České republiky a kolik času ročně trávíte v zahraničí?

Brusel jako sídlo EU a NATO se celý rok nezastaví, kromě jediného měsíce, kterým je srpen. Jsem tak rád, že se za rodinou do Třebíče dostanu na Vánoce, o prázdninách nebo o Velikonocích. Jinak musí oni za mnou.

Má zahraniční zpravodaj čas na soukromý život?

Musíte být neustále k dispozici. Lístek do opery nebo do kina nemá nikdy přednost. O to víc si užijete, když to vyjde a užijete si s rodinou a přáteli nějakou společnou akci. Jenže zpravodajská práce pro mě má smysl. Jedete tam, kde se odehrávají klíčové události. Mnohokrát si člověk uvědomí, jak se normální život může během chvíle proměnit v tragédii. Sestřelení letounu MH17 nad Ukrajinou, který startoval z Amsterdamu, nebo pařížské atentáty, to jsou tak důležité momenty, že vás ani nenapadne si pomyslet, že byste tam neměl okamžitě s kameramanem vyrazit a pracovat.

Práce zpravodaje v Bruselu není jen o politice. Viděl jsem vaši reportáž o hmyzích hamburgerech. Baví vás takové reportáže?

Ale v tom je politika. Evropský parlament projednává novelu, která se zaobírá novými potravinami, včetně těch hmyzích, takže to nebyla reportáž jen tak pro radost z pohledu na larvy potemníka. Samozřejmě, takovéto reportáže mě baví. Hmyzí pomazánky, řízky a burgery v belgických supermarketech, to je zvlášť u nás ve střední Evropě kulturní šok.

Cítí zahraniční reportér hrdost, když se dostane v zahraničí k událostem, kde oceňují některého Čecha? Napadá mě například lavička Václava Havla v Oxfordu.

Václav Havel, to je jméno, které v Evropě funguje a každý ho zná, nejen mezi politiky, akademiky a novináři. Respektuji, že Havel má i své kritiky, ovšem moje zkušenost je taková, že jeho jméno vám otevře dveře doslova všude. V Evropském soudu pro lidská práva ve Štrasburku mají soudci ve své zasedací místnosti jeho fotografii a třeba na Oxfordu, nejstarší univerzitě anglosaského světa, nechali postavit lavičku právě jemu. Za 20 let nikomu žádný památník neumístili, naposledy to byl Gándhí. K síle Havlova odkazu tak není třeba nic dodávat.

Pracoval jste v tištěných médiích, rozhlase a nyní v televizi. V čem je práce v tak různých médiích jiná a v čem naopak stejná?

V novinách jsem byl jen několik měsíců. Naučil jsem se psát zprávy, poznal, jak novináři pracují. Bylo to skvělé. V české redakci BBC v Praze to byla na pět let univerzita sama o osobě. Novinářské osobnosti, překladatelé, intelektuálové se zkušeností z emigrace, kteří zpovídali jedinečné hosty. Pochopil jsem, jak je důležitý důraz na přesnost, férovost, každé slovo musí být promyšlené a nesmí být navíc. Kvalitní příprava je naprostý základ. Posledních 10 let jsem v ČT, kde jsem měl taky velké štěstí. Dostal jsem šanci dělat v zahraničí redakci, komentovat mimořádné události, natáčet v cizině, ale mezitím psát i scénáře a připravovat půlhodinové pořady jako Fokus a Retro se zkušenými režiséry a kameramany. Televize je svým způsobem noviny a rádio dohromady, ale i tak si svůj den bez oblíbených novin nedokážu představit, stejně jako miluji intimitu a rychlost rádia. Každé médium má svoje přednosti.