Luboš Jan ale z kovářské rodiny nepochází, černé řemeslo ho však zaujalo už jako malého kluka. „Matně si vzpomínám, že kdysi v osmdesátých letech vysílali sérii dokumentů, která se jmenovala Za svědky minulosti. O kovařině tam tenkrát mluvil pan Habermann a mě to tehdy moc zaujalo. Tohle řemeslo je působivé, střídá se v něm voda i oheň. Pak mě táta jednou vzal k panu kováři Fialovi do Štěměch, později jsem se dostal ještě do jedné kovárny a bylo to jasné, šel jsem na kováře,“ vypráví ve své dílně, v níž samozřejmě nechybí výheň, kovadlina, buchar nebo množství krásných kovářských kleští.

Letos se do Itálie sjeli kováři z pětadvaceti zemí z celého světa, kteří vykovali celkem osmašedesát plastik. Soutěží se vždy ve dvou kategoriích, jedna je týmová, druhá sólová. Asi dvě třetiny jsou týmy, jedna třetina jsou jednotlivci.

Mezi nimi nechybějí ani soutěžící ze značně exotických zemí. Tým kolem Luboše Jana se tak například už předloni seznámil s kovářem z Japonska. „Letos jsme se tam s ním zase potkali a rádi jsme se s ním pobavili. Je to moc příjemný pán, s manželkou vždycky cestuje přes půl světa. Minule dělal závěs na japonský kotlík a letos létající anděly. Moc pěkný nápad, shodou okolností s ním také vyhrál bronz, ale v kategorii jednotlivců.“

Luboše Jana letos malinko mrzelo, že na akci nemohlo přijít tolik diváků jako minule. „V Itálii bylo poznat, že mají strach z koronaviru. Hlediště bylo uzavřené, kdežto předloni to jelo naplno. Večer, když se setmělo a zalezlo sluníčko, bylo hlediště naprosto plné. Všude byla spousta lidí, kteří tím festivalem žili. Dokonce i v kavárnách nebo v kadeřnictvích měli zaměstnanci trička s motivem toho festivalu,“ vzpomíná Luboš Jan.

Sedm set let od úmrtí Dante Alighieriho

A jak vlastně takové kovářské mistrovství světa vypadá? Na náměstí najdete celkem dvanáct pracovišť, na kterých se postupně vystřídají všichni soutěžící. Ti se musejí spolehnout pouze na svůj kovářský um, jde tedy o čistě ruční práci, nesmí se používat mechanizace. „Žádný buchar, žádné brusky, žádné vrtačky. Čas je striktní, přesně tři hodiny. Pracoviště jsou totiž rozplánována prakticky na minuty. Neexistuje tedy, že byste dostali pět minut navíc. Skončíte a za čtvrt hodiny po vás začínají další – přičemž mezitím se musí vyčistit výheň, vy se musíte sbalit a odejít, druhý tým se musí nachystat. Je to přísné, ale právě to mi vyhovuje. Podmínky jsou sjednocené a ukáže se tak, kdo je na jaké úrovni,“ doplňuje kovář.

Kováři nesmějí kovat, co je napadne. Musejí se držet tématu, který je vyhlášen předem. Ten letošní zněl „Sedm set let od úmrtí Dante Alighieriho“. Pro Italy se jedná o obrovskou ikonu z hlediska literatury, moderní kultury a moderní italštiny. Známý je po celém světě, i Češi si Danteho pamatují z hodin literatury, kde se učí, že je autorem Božské komedie. Ta sestává ze tří částí – Pekla, Očistce a Ráje. Právě z Ráje pocházel soutěžní verš, který zněl „Šli jsme vpřed, abychom znovu viděli hvězdy“. Pak už záleželo na každém účastníkovi, jak tato slova uchopí.

Podle Luboše Jana se italští soutěžící hodně soustředili na Danteho busty a portréty, on ale rozhodl, že jeho tým půjde jinou cestou. „My takovou vnitřní vazbu k Dantemu nemáme, byť pro mě osobně bylo to téma opravdu hodně zajímavé. Vidím v něm myšlenku, jak se člověk dostane do Ráje. A tak jsem v duchu viděl tu rajskou bránu, kterou má každý kostel v podobě vstupu. A protože je pro mě srdeční záležitostí třebíčská bazilika, vybavil jsem si gotický oblouk, který na ní dominuje. Zároveň jsem se to snažil myšlenkově propojit s florentským Dómem, který je Dantovým rodištěm a prožil v něm většinu svého života,“ vysvětluje a vše ukazuje na nákresu v měřítku 1:1, který si připravil dopředu.

Myšlenka spojit baziliku s Dantovým rájem ho přivedla k tomu, vytvořit gotický oblouk zasazený do kusu kamene, který má evokovat schody do rajské brány. „Hvězda nad tím má prosvětlovat cestu do ráje. Vlastně je to jakýsi symbol naděje, ve kterém se skrývá i současný podtext dnešní covidové doby. Italové sami si právě tohle vzali trochu za své, právě oni měli zpočátku pandemie hodně velké problémy,“ uzavírá.

A jen tak mimochodem – kámen, který tým Luboše Jana použil na svou skulpturu, je ze žulosyenitu, tedy ze stejného materiálu, z něhož naši předci postavili třebíčskou baziliku. Tak naši kováři spojili italské téma s ryze třebíčským, což organizátory nadchlo natolik, že je odměnili třetím místem kovářského šampionátu.