Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

I z malé vesnice vede cesta na olympiádu

Třebíč /ROZHOVOR/ – S Vratislavem Fišerou jsme měli domluvený rozhovor v jeho kanceláři v útrobách atletického stadiónu. Předseda oddílu atletiky TJ Spartak Třebíč se na svém skůtru přiřítil o chvíli později. „Zdržel jsem se na tréninku v Okříškách. Šli jsme skákat výšku, děti se na to strašně těšily, tak jsme u toho vydrželi déle," omlouval se.

6.11.2016
SDÍLEJ:

Předseda oddílu atletiky TJ Spartak Třebíč Vratislav Fišera se svými svěřenci. Foto: Archiv TJ Spartak Třebíč

Vratislav Fišera se totiž atletice věnuje opravdu intenzivně. Vedle vedení třebíčského oddílu si přibral ještě atletický kroužek na okříšské základce, kde jinak učí tělocvik.

Vratislav Fišera
Pochází z Lomnice nad Popelkou, letos v říjnu oslavil šedesáté narozeniny. Coby aktivní atlet se zaměřoval na sprinty a dálku. Do Třebíče se přestěhoval počátkem osmdesátých let a v místním atletickém oddíle začal trénovat v roce 1983. Nyní v oddílu atletiky TJ Spartak Třebíč působí coby předseda. V Okříškách na druhém stupni učí tělocvik, matematiku a informatiku.

Jaký je o atletický kroužek v Okříškách mezi dětmi zájem?

Relativně velký. Okříšská škola má nyní 298 žáků. V ročníku tak máte nějakých pětatřicet dětí, a když si vezmete, že nějaká dvě procenta bývají sportovně talentovaná, máte v každém ročníku kolem dvou šikovných dětí. Máme to rozdělené na dvě části, druhý stupeň má normálně atletiku, a protože první stupeň nemá sportovní aktivitu, zavedli jsme kroužek i pro něj. Jmenuje se sice atletika pro radost, ale de facto jde o suplování Sokola. Když s dětmi děláte všechno od gymnastiky přes hry až po atletiku, je to ta nejlepší průprava.

V Třebíči ve Spartaku k tomu přistupujete stejně?

Filozofie je vlastně stejná, ve Spartaku máme přípravku, i tady se v dětech samozřejmě snažíme probudit radost k pohybu. Bohužel nám tolik nefunguje návaznost na další vývoj v oddíle, dál nám pokračuje jenom nějakých čtyřicet procent dětí. Rodiče chtějí, aby děti sportovaly, a pokud přesně nevědí, jaký sport chtějí dělat, chodí často k nám. Právě pro takové děti je určená naše přípravka.

Říkáte, že ze stovky dětí v přípravce pokračuje s atletikou zhruba čtyřicet z nich. Je to málo nebo hodně?

Je to dost. Víc bychom už každopádně asi kapacitně nezvládli. Je to závislé na trenérech, kteří s dětmi tráví minimálně dvakrát týdně po dvou hodinách, najít takové není lehké. Problém je také najít tělocvičnu, Třebíč není nafukovací.

Jaká je tedy mládežnická základna Spartaku, pokud se budeme bavit v číslech?

V přípravce je asi 190 dětí, mezi mladšími žáky máme nějakých 56 aktivních – některé děti totiž chodí do oddílu, ale nechtějí závodit, ty nepočítáme. Starších žáků je do padesáti, ale pak to bohužel klesá v dorostu, těch je nyní okolo dvaceti. Úbytek je pravidelně vždy při přechodu ke starším.

Když to rychle počítám, máte přes tři sta dětí. To není úplně málo.

Máme jich evidovaných celkem 302, což na Třebíč není vůbec špatné číslo. My jsme s ním spokojeni, i když právě v přípravce by zájem byl větší, než můžeme uspokojit. Problém je taky v tom, že Třebíč nemá vysokou školu a mladí nám tak po střední z oddílu odcházejí.

Kolik z těch 300 mládežníků má potenciál prosadit se na mezinárodní úrovni, jako se to povedlo třeba olympionikům Petru Svobodovi nebo Jiřímu Sýkorovi?

Řekl bych, že takový talent se objeví jednou za nějaké čtyři roky. V generaci Petra Svobody byli hned dva, nesmíme zapomenout na Martina Hoška, mistra republiky na 800 metrů z roku 2011. V současné době samozřejmě máme několik talentů, třeba Tobiáš Dvorský je žákovský mistr republiky na 60 metrů, zrovna on se jeví slibně. Ale čeká ho ještě dlouhá cesta.

Kdy dokážete odhadnout, jestli ze závodníka opravdu něco bude?

Zhruba v dorostu. U holek je to v patnácti, šestnácti letech, u kluků to může být klidně až v osmnácti.

Čím to je, že malé město a oddíl dokáže produkovat takové množství talentů? Žákovské a dorostenecké medaile z mistrovství republiky vozíte pravidelně.

Myslím si, že se to všechno odvíjí od trenérského zázemí, a my je máme na velmi vysoké úrovni. I po odchodu Pavla Svobody, který objevil právě Petra Svobodu a Jirku Sýkoru, tu máme trenéry, kteří zároveň trénují mládežnické reprezentace, to je například Jirka Kliner. Za druhé v Třebíči není taková konkurence ostatních sportů. Pokud se nám podaří najít šikovné dítě, není těžké ho s rodiči přesvědčit k atletice. Výsledky u talentovaných dětí se totiž objevují velice rychle. No a pak tu máme Pohár rozhlasu.

Povídejte.

Je to pravidelná a obrovská záležitost. Každý rok nám tu na něm startuje nějakých pět set dětí z okresu. Pokud na něm vidíme někoho šikovného, okamžitě ho oslovíme. Právě takhle se do Spartaku dostal Petr Svoboda, který je z Budišova. Přišel, úplně suverénně vyhrál na šedesátce a na výšce a bylo. Tohle máme opravdu podchycené, většina sportů takovou šanci nemá.

Na začátek bude pro atletiku výhodou i to, že běhat umí každý, že?

Přesně tak. Běhat, skákat a házet nějak umí každý. Už jen podle toho, jak mu to jde, se dá rozpoznat, že by z něho něco mohlo být. Jak říkám, cesta na vrchol je ale složitá a my měli i spoustu talentů, kteří to na špičku nedotáhli.

Z fotbalu znám, že problém bývají ambiciózní rodiče, kteří na děti i trenéry vyvíjejí častokrát nepříjemný tlak. Setkáváte se s tím také?

V přípravce se objevují rodiče, kteří jsou přesvědčení, že je nejlepší mít devítiletého mistra světa, ale v pozdějším věku to ubývá. U přípravky totiž rodiče většinou při tréninku zůstávají, ale v pozdějším věku je dovezou a pak si jdou po svých. Ale samozřejmě i my máme rodiče, kteří všemu rozumějí líp než trenér, ale to je v každém sportu.

Jak s takovými rodiči komunikovat, aby to neuškodilo dítěti?

Nám se osvědčili kvalifikovaní trenéři. I dítě velmi rychle pozná, že trenér dokáže poradit daleko lépe než máma s tátou. Atletika je na tohle spravedlivá, prostě si stoupnete na start a změří se čas. V kolektivním sportu se to víc schová.

Je atletika pro rodiče finančně náročná?

Patří mezi méně náročné sporty. Dresy dostávají děti z oddílu, také je vozíme na závody. Jediné, co rodič platí, je vybavení, to znamená tretry. Dnes seženete slušné za dva tisíce, a ty vydrží dlouho.

Dotkli jsme se velkého tématu – financování sportu. V Třebíči se před dvěma lety pravidla dotací z městského rozpočtu lehce proměnila, když město přišlo s programem na podporu sportovních organizací. Jak tato změna ovlivnila atletický oddíl Sparataku?

Na základě výsledků patříme k preferovaným sportům a město atletiku finančně podporuje. My tak nemáme problém zúčastňovat se všech závodů, předtím jsme třeba nejeli na žákovské mistrovství republiky, protože nebyly peníze. Teď jsme na tom finančně poměrně dobře.

Odkud dál čerpáte prostředky?

Dalším velkým sponzorem je Český atletický svaz. V Třebíči totiž máme hned dvě střediska spadající pod svaz. První je SCM, tedy Sportovní centrum mládeže, to je určené pro dorost a juniory, druhé je Sportovní středisko SpS pro žáky do patnácti let. Díky tomu můžeme z peněz od svazu částečně platit i trenéry. Pak také vybíráme členské příspěvky, ty jsou ve výši tisíc korun na žáka.

Vy říkáte, že třebíčský oddíl na tom není finančně zle, ale jak je na tom atletika jako celek? Dá se s ní v Česku uživit?

Dá, ale to je případ jenom těch, kteří se pravidelně zúčastňují mezinárodních závodů a mají úspěch. Dalo by se vyjmenovat nějakých dvanáct lidí, kteří se bez problémů uživí pouze atletikou. Ti ostatní k tomu mají něco jiného, například rezort sportu. To znamená, že je zaměstná například Olymp Praha, který je pod ministerstvem vnitra, ministerstvo obrany má zase Duklu a podobně.

Třebíčský atletický oddíl je proslulý tím, že se hodně dbá na všestrannost, a to i u těch nejmenších. Proč?

Děti by měly umět všechno, to je úplný základ. Všechny děti u nás chodí víceboje, my se nesnažíme o předčasnou specializaci. Všestrannost je tu na prvním místě a chceme, aby se v žácích děti učily všechny disciplíny. V dorostu si potom vyberou skupinu disciplín, třeba sprinty. A často až v juniorech se začínají specializovat na jednu nebo dvě sprinterské disciplíny.

Co je potřeba, aby z dítěte, které v první třídě přijde do přípravky, vyrostl dobrý atlet?

V prvé řadě dobré vedení. Potom je důležité, aby vydrželo zdraví. Když si dítě v přípravce otočí kotník, v tomhle věku se z toho za dva dny oklepe, ale později to bývá problém. No a nesmím zapomenout na motivaci. Snažíme se jim vštípit, že není důležité být nejlepší hned, ale že si mohou počkat. Vzhledem k tomu, že jsme vychovali mistry republiky a olympioniky, to máme o něco snazší. Dětí vidí, že i z malé vesnice se mohou dostat na mistrovství světa nebo olympiádu.

Hraje podle vás roli, že oba třebíčští olympionici z Ria vyrostli na vesnici?

Myslím, že ano. Děti z vesnic mají výhodu v tom, že jsou od malička zvyklí překonávat víc překážek. Třeba už to, že je někdo musí dovézt na závod nebo na trénink. Nedostávají to zadarmo. Neříkám, že to takhle musí fungovat pořád, ale u nás to tak zatím je.

Zatím jsme ještě nezmiňovali dospělé oddíly. Jak si stojí třebíčští muži a ženy?

Mezi dospělými je to trochu jinak než u žáků. My sice máme poměrně dost členů, ale muži musejí mít výkonnost na první ligu, tu má dejme tomu kolem patnácti z nich. U holek je to trošku složitější tím, že nám po odchodu na vysokou školu více končí, takže druholigové družstvo žen je složené z dorostenek, několika žákyň a myslím, že ženy tam letos byly tři.

Zatímco výchova atletů se vám dlouhodobě daří, u atletek je to horší. Čím to je?

Jak jsem říkal, po maturitě většina z nich končí. U holek máme zkušenost, že mají na prvním místě rodinu nebo zaměstnání a sport mají coby doplněk. Přesný důvod vám ale nepovím, neznám ho.

Jaké byly letošní výsledky dospěláků?

Muži skončili v první lize třetí. Bylo to zapříčiněné zraněními, nemáme tak široký kádr, aby se nahradili klíčoví závodníci. I tak nám pomáhají závodníci z jiných oddílů, letos jsme tu měli několik mladých kluků ze Slavie Praha, kteří se v extralize ještě neprosadí a potřebují někde závodit. No a nám se v první lize hodí. Základem jsou každopádně závodníci z Třebíče. Ženy pak skončily ve druhé lize na druhém místě.

Jste s tím spokojený?

Na to, jak jsme velké město a oddíl, to jsou nadstandardní výsledky. Už jsme sice několikrát první ligu vyhráli, ale i tohle je super.

První ligu jste sice v mužích několikrát vyhráli, ale postup do nejvyšší soutěže jste vždy odmítli. Proč?

To jsou velmi jednoduché počty. Když má na první ligu patnáct závodníků, na extraligu by mělo pět z nich. A co teď s tím zbytkem? Bylo by to dobrodružství na jeden rok, a to nemá cenu. Takovou zkušenost udělala nyní Jihlava – loni se rozhodli jít do první ligy, jenomže na ni tam měli tři kluci. Zbytek skončil, spadli zpět do druhé ligy, a protože se jim závodníci nevrátili, letos spadli znovu. Oddíl by měl vědět, na co jeho závodníci mají. Pokud uvidíme, že by kluci na určitou úroveň neměli, nemá cenu je tam za každou cenu držet a pak přijít o všechny.

Nebylo to pro některé borce rozčarování? Přece jenom si postup vybojovali.

Nebylo, protože si to všechno dokáží spočítat. V atletice je tohle velmi jednoduché. Zatímco v první lize budete za stovku za 11,20 třeba šestý, v extralize nezabodujete s časem o půl vteřiny rychlejším. U nás se to dá opravdu dobře měřit.

Kromě zaměření na atlety a mládež se oddíl atletiky věnuje také závodům pro veřejnost. Povězte mi něco o nich.

Nabízíme lidem, aby si vyzkoušeli naši atletickou dráhu, děláme pro ně sprinterské trojboje. Pořádáme rovněž závody mimo dráhu, ale přespolní běhy na Třebíčsku dělá obrovská spousta lidí. My máme nejstarší přespolní běh na Moravě, to je Běh Lorenzovými sady. Hodně atletů tam běželo třeba čtyřicetkrát, takže prostě přijdou i po jednačtyřicáté, má to obrovskou tradici. A potom děláme dvakrát do roka velké akce pro děti, jsou to spíše takové sportovní dny.

Nemrzí vás trochu, že na Lorenzovy sady chodí třeba jen nějakých třicet běžců?

V Lorenzových sadech máme problém v místě, kde se běhá. Když závod někdy ve čtyřicátých letech začínal, byl start na místě velkého sadu, zázemí bylo prostorově vlastně neomezené. Postupem času se ale závod z Lorenzových sadů musel přeložit, teď běháme v Lísčí. To je alespoň poblíž, ale úzké cestičky v lesoparku víc běžců nepojmou. Kdyby přišlo sto lidí, už se tam prostě nevejdou. Celkově se ale i v Lorenzových sadech víc soustředíme na mládež, dětí tam běhá opravdu hodně.

Autor: Tadeáš Mahel

6.11.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Volby na Třebíčsku.

V Okříškách budou u voleb podepisovat petici na podporu obchvatu

Jedna z nejkrásnějších vyhlídek na Třebíčsku, Hanzalův kopeček u Čáslavic.
27

Jedna z nejkrásnějších vyhlídek na Třebíčsku. Podívejte se

Zahrádkáři budou vystavovat tradiční druhy i rarity

Třebíč - Zahrádkáři se chystají v Třebíči ukázat své letošní výpěstky. Od pátku do pondělí promění Zahrádkářský dům ve Švabinského ulici v jednu velkou podzimní zahradu. Uskuteční se tam jubilejní třicátá oblastní výstava ovoce, zeleniny, bonsají a léčivých rostlin.

Na kapotu auta před domem někdo vyryl kosočtverec

Třebíč - Kosočtverec někdo vyryl na kapotu auta Nissan Juke, která stálo před domem v ulici Sv. Čecha v Třebíči.

Veletrh vzdělávání představí v Třebíči nabídky škol

Třebíč - Veletrh vzdělávání Didacta se ve čtvrtek 19. října uskuteční v Třebíči. Cílem veletrhu je podat ucelený přehled o vzdělávacích nabídkách škol a uplatnění v praxi.

Okříšské fotbalistky inkasovaly půl tucet branek v Líšni

Okříšky, Brno – Nezačaly špatně, ale pak přišel laciný gól a výsledkem byl debakl. Fotbalistky Okříšek utkání na umělé trávě Líšně, kam zavítaly v šestém kole ženské divize C, vůbec nezvládly.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení