Je zachumelené úterý na počátku listopadu. Směna mi začíná v sedm ráno na jihlavské centrále. Tou dobou už hasiči v Jinošově na druhé straně kraje dokončují vyprošťování muže z auta po těžké havárce.

Připravení náměšťští záchranáři mu okamžitě zafixují poraněnou páteř a v mizerném počasí jej nakládají na převoz do Brna. V tu chvíli jim ale na kluzké vozovce do sanitky naráží další auto. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Transport se může uskutečnit.

Budějovičtí záchranáři nasedají a míří do Martínkova. Starší muž nemůže dýchat. Den začíná, hustě sněží, vrtulník v nejbližších hodinách z Jihlavy startovat nebude. Fasuji červený záchranářský mundúr, abych zapadla do party Rychlé lékařské pomoci RLP 1 ve složení - lékař Miroslav Havlík, záchranář Ivo Nosek, řidič Jaroslav Dvořáček. Dopoledne je klid, čas na sbírání informací.

Které výjezdy jsou pro nás nejhorší? Co na takovou otázku odpovědět,“ zamyslel se primář jihlavských záchranářů Miroslav Havlík. „Myslím, že k dětem. Když víme, že jde o život malému dítěti, dotýká se nás to asi nejvíc,“ říká Havlík.

Záchranář na jedné straně z principu nesmí být cynik. Na straně druhé musí zachovat klid a udržet nervy na uzdě. A to ve chvíli, kdy rodina přihlížející dramatu nervy ztrácí.

On i jeho kolega Nosek mají „štěstí“ na letecké nehody. „Vyjma asi dvou jsem v posledních letech byl u všech, které se na Vysočině staly. U zříceného britského vrtulníku, ve kterém při cvičení před pěti lety u Náměště nad Oslavou zahynulo šest Britů, u zřícené stíhačky rovněž z Náměště, v jejíchž útrobách zemřel pilot při návratu z cvičení v Německu,“ říká. To jsou případy s nejdestruktivnějšími následky.

Často vyjíždí s posádkou na dálnici, kde bývají svědky lidského hyenismu. „Jsou tací, kteří si vozí na zadním sedadle kameru a vyloženě se zaměřují na nehody. My nevíme, kam skočit dřív, abychom někomu zachránili život. A kolem nás cizí člověk tancuje s kamerou, aby to poskytl televizi. Bývám na takové lidi tvrdý, snažím se je z místa vykázat. Jak by asi bylo jim, kdyby se viděli téhož dne ve zprávách v situaci, kdy je jim nejhůř,“ ptá se Havlík.
Specifickou sortou jsou opilci. Zraněný člověk „pod parou“ bývá často agresivní, svádí boj.

Záchranáři ovšem nemají na výběr. Ať je to, jak chce, pomoci mu ze zákona musejí. Kdyby to neudělali a on se ráno probral ve vážném stavu či vůbec, mají na krku soud. Bývá to ale často oříšek.

Samostatnou kapitolou jsou televizní seriály. Vše je v nich přehnaně akční a na efekt. Nad legendární Sanitkou se dnes zainteresovaní už jen pousmějí. „Je to hodně stará věc. Všechno je úplně jinak, mnoho se změnilo. Krom toho i přes odbornou asistenci se v seriálu vyskytly chyby. Třeba scéna, kdy doktor říká: Vezu bezvědomí. A sedí vepředu s řidičem, pacient vzadu sám bez dozoru,“ pousměje se Havlík.

Na Vysočině je k dispozici 54 sanitek záchranky a jeden vrtulník. U pacienta musejí být do 15 minut, pokud to přírodní podmínky a objektivní okolnosti umožní. Díky unifikaci v celé krajské záchrance je v každé sanitce vše přesně na stejném místě. Stačí jen sáhnout a kterýkoli záchranář vše najde.
I přes složitý terén kraje se ještě nestalo, že by sanita k pacientovi nedorazila, osvědčily se vozy s pohonem všech čtyř kol. Po každém výjezdu řidič sanitku dezinfikuje. Zajímavé je, že často lidé řeknou: Nechci, abyste zapínali houkačku, nechci do vrtulníku. Na taková přání se ovšem nehledí.

close zoom_in Vrtulník startuje průměrně jednou až dvakrát denně. Jde o transport při nehodách i šetrnější přepravu nemocných. Posádka bývá čtyřčlenná, dva piloti a dva zdravotníci. K dispozici je totéž, co v sanitce, jen prostor je menší. „Důležité jsou příhodné přírodní podmínky. Hlavně dohlednost. Krom péče o pacienta koukáme všichni po okolí, hlídáme komíny, stožáry, paraglaidisty. S odvážlivci na padáku by helikoptéra dokázala pěkně zamávat,“ zmínil Miroslav Havlík.

Zásadní je i domluva s věží na vojenském letišti v Náměšti, je tak vyloučena kolize s vojenskými stroji. Vrtulník je tak akorát velký, aby dokázal přistát téměř kdekoli.

Okolo půl jedné se rozezvučí alarm. Stará paní z centra Jihlavy má obtíže s dýcháním. Během desítek sekund „naše“ sanitka opouští brány základny. Je krátce po Dušičkách, žena se nedávno vrátila z nemocnice a nevzala si uklidňující léky, které jí lékař předepsal. Bledou a unavenou ji posádka opatrně dopraví do vozu a odváží zpět k hospitalizaci.

O hodinu později vyrážíme na jedno z místních sídlišť. Starší pán s rakovinou má zavodněné plíce, dýchá jen s obtížemi. Návrat do nemocnice je nezbytný.

A vzápětí volá rodina opět z centra města, že se jejich staršímu příbuznému velmi špatně dýchá, dlouhodobě hubne a je mu zle. I jeho sanitka po zaléčení z bytu urychleně transportuje na příslušné oddělení zdejší nemocnice.

V sedm večer směna končí. Záchranáři se rozcházejí do svých domovů. Konkrétně tento den mají za sebou na celé Vysočině už 64 výjezdů. I já jedu domů. Co si zapamatuji? Že jsem se seznámila s obzvlášť dobrou sortou lidí.

------------------

Laici díky školení zachránili starému pánovi život

Jihlava – Stalo se to před časem navečer. Starší pán vyrazil na procházku do jihlavských ulic se svým psem. Z každodenní rutiny se vyklubalo soukromé drama. Muži se na chodníku udělalo špatně a zkolaboval.

Tou dobou se v místě pohybovala skupina několika mužů ve středním věku. Bez otálení důchodci poskytli účinnou první pomoc. Zahájili umělé dýchání a nepřímou masáž srdce, zavolali záchranku.

„Když jsme přijeli na místo, v duchu mě napadlo: Zvláštní, nepanuje tu zmatek, všechno je, jak má být. Je to nějaké divné a příliš v klidu. Ale měl jsem dost práce s péčí o pacienta, tak jsem to neřešil,“ uvedl primář jihlavské záchranky Miroslav Havlík. Muže záchranáři po úspěšném obnovení srdeční činnosti v kritickém stavu naložili do sanitky a urychleně odvezli do nemocnice.

Po krátké hospitalizaci byl do týdne propuštěn domů za svými nejbližšími.

Havlík se po čase velikou oklikou dozvěděl, že laičtí zachránci byli pracovníci středního managementu jisté místní firmy, kteří se zúčastnili kurzu první pomoci u nich na stanici záchranky. Je to doprovodná aktivita vysočinských záchranářů. Přímo v objektu stanice záchranné služby v Jihlavě je školicí středisko se slušnou výbavou a pomůckami. Zároveň funguje grantový projekt kraje Vysočina: První pomoc do škol. Jeho mottem je věta: Moderní první pomoc zvládne každý, kdo má dvě ruce, umí počítat do třiceti a chce pomoci.

„Určité návyky člověku navždy zůstávají v paměti. Jen je třeba je tam, vhodnou formou podané a vysvětlené informace o základech poskytování první pomoci, dostat,“ uvedl hejtman kraje Vysočina Jiří Běhounek.

V minulých letech se projektu První pomoc do škol v našem regionu i opakovaně účastnilo téměř sedm stovek škol a učilišť a výukou prošlo asi 97 procent čtrnáctiletých a přes 55 procent sedmnáctiletých studentů.