I agresivní opilce musejí záchranáři ošetřit

Je zachumelené úterý na počátku listopadu. Směna mi začíná v sedm ráno na jihlavské centrále. Tou dobou už hasiči v Jinošově na druhé straně kraje dokončují vyprošťování muže z auta po těžké havárce.

Připravení náměšťští záchranáři mu okamžitě zafixují poraněnou páteř a v mizerném počasí jej nakládají na převoz do Brna. V tu chvíli jim ale na kluzké vozovce do sanitky naráží další auto. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Transport se může uskutečnit.

Budějovičtí záchranáři nasedají a míří do Martínkova. Starší muž nemůže dýchat. Den začíná, hustě sněží, vrtulník v nejbližších hodinách z Jihlavy startovat nebude. Fasuji červený záchranářský mundúr, abych zapadla do party Rychlé lékařské pomoci RLP 1 ve složení - lékař Miroslav Havlík, záchranář Ivo Nosek, řidič Jaroslav Dvořáček. Dopoledne je klid, čas na sbírání informací.

Které výjezdy jsou pro nás nejhorší? Co na takovou otázku odpovědět,“ zamyslel se primář jihlavských záchranářů Miroslav Havlík. „Myslím, že k dětem. Když víme, že jde o život malému dítěti, dotýká se nás to asi nejvíc,“ říká Havlík.

Záchranář na jedné straně z principu nesmí být cynik. Na straně druhé musí zachovat klid a udržet nervy na uzdě. A to ve chvíli, kdy rodina přihlížející dramatu nervy ztrácí.

On i jeho kolega Nosek mají „štěstí“ na letecké nehody. „Vyjma asi dvou jsem v posledních letech byl u všech, které se na Vysočině staly. U zříceného britského vrtulníku, ve kterém při cvičení před pěti lety u Náměště nad Oslavou zahynulo šest Britů, u zřícené stíhačky rovněž z Náměště, v jejíchž útrobách zemřel pilot při návratu z cvičení v Německu,“ říká. To jsou případy s nejdestruktivnějšími následky.

Často vyjíždí s posádkou na dálnici, kde bývají svědky lidského hyenismu. „Jsou tací, kteří si vozí na zadním sedadle kameru a vyloženě se zaměřují na nehody. My nevíme, kam skočit dřív, abychom někomu zachránili život. A kolem nás cizí člověk tancuje s kamerou, aby to poskytl televizi. Bývám na takové lidi tvrdý, snažím se je z místa vykázat. Jak by asi bylo jim, kdyby se viděli téhož dne ve zprávách v situaci, kdy je jim nejhůř,“ ptá se Havlík.
Specifickou sortou jsou opilci. Zraněný člověk „pod parou“ bývá často agresivní, svádí boj.

Záchranáři ovšem nemají na výběr. Ať je to, jak chce, pomoci mu ze zákona musejí. Kdyby to neudělali a on se ráno probral ve vážném stavu či vůbec, mají na krku soud. Bývá to ale často oříšek.

Samostatnou kapitolou jsou televizní seriály. Vše je v nich přehnaně akční a na efekt. Nad legendární Sanitkou se dnes zainteresovaní už jen pousmějí. „Je to hodně stará věc. Všechno je úplně jinak, mnoho se změnilo. Krom toho i přes odbornou asistenci se v seriálu vyskytly chyby. Třeba scéna, kdy doktor říká: Vezu bezvědomí. A sedí vepředu s řidičem, pacient vzadu sám bez dozoru,“ pousměje se Havlík.

Na Vysočině je k dispozici 54 sanitek záchranky a jeden vrtulník. U pacienta musejí být do 15 minut, pokud to přírodní podmínky a objektivní okolnosti umožní. Díky unifikaci v celé krajské záchrance je v každé sanitce vše přesně na stejném místě. Stačí jen sáhnout a kterýkoli záchranář vše najde.
I přes složitý terén kraje se ještě nestalo, že by sanita k pacientovi nedorazila, osvědčily se vozy s pohonem všech čtyř kol. Po každém výjezdu řidič sanitku dezinfikuje. Zajímavé je, že často lidé řeknou: Nechci, abyste zapínali houkačku, nechci do vrtulníku. Na taková přání se ovšem nehledí.

close zoom_in Vrtulník startuje průměrně jednou až dvakrát denně. Jde o transport při nehodách i šetrnější přepravu nemocných. Posádka bývá čtyřčlenná, dva piloti a dva zdravotníci. K dispozici je totéž, co v sanitce, jen prostor je menší. „Důležité jsou příhodné přírodní podmínky. Hlavně dohlednost. Krom péče o pacienta koukáme všichni po okolí, hlídáme komíny, stožáry, paraglaidisty. S odvážlivci na padáku by helikoptéra dokázala pěkně zamávat,“ zmínil Miroslav Havlík.

Zásadní je i domluva s věží na vojenském letišti v Náměšti, je tak vyloučena kolize s vojenskými stroji. Vrtulník je tak akorát velký, aby dokázal přistát téměř kdekoli.

Okolo půl jedné se rozezvučí alarm. Stará paní z centra Jihlavy má obtíže s dýcháním. Během desítek sekund „naše“ sanitka opouští brány základny. Je krátce po Dušičkách, žena se nedávno vrátila z nemocnice a nevzala si uklidňující léky, které jí lékař předepsal. Bledou a unavenou ji posádka opatrně dopraví do vozu a odváží zpět k hospitalizaci.

O hodinu později vyrážíme na jedno z místních sídlišť. Starší pán s rakovinou má zavodněné plíce, dýchá jen s obtížemi. Návrat do nemocnice je nezbytný.

A vzápětí volá rodina opět z centra města, že se jejich staršímu příbuznému velmi špatně dýchá, dlouhodobě hubne a je mu zle. I jeho sanitka po zaléčení z bytu urychleně transportuje na příslušné oddělení zdejší nemocnice.

V sedm večer směna končí. Záchranáři se rozcházejí do svých domovů. Konkrétně tento den mají za sebou na celé Vysočině už 64 výjezdů. I já jedu domů. Co si zapamatuji? Že jsem se seznámila s obzvlášť dobrou sortou lidí.

------------------

Laici díky školení zachránili starému pánovi život