Byla první porevoluční starostkou Hrotovic, v jejich čele strávila celkem tři volební období, od roku 1990 do roku 2002. Pak přidala ještě jedno období coby místostarostka. Z radnice odcházela po šestnácti letech v roce 2006. Definitivně. „Věděla jsem, že musím pryč, abych si zachovala zdraví," přiznává.

Jak na účinkování v roli první ženy Hrotovic vzpomíná? „Vše jsem se musela učit, ale když člověk chce, naučí se všechno. Po pár měsících to začalo klapat," říká.

Porevoluční doba s sebou nesla radost a euforii. Typická pro ni byla určitá sounáležitost starostů. „Pravidelně jsme se scházeli, byla to radost navzájem se dělit o zkušenosti. To už dnes nefunguje," popisuje.

Zatímco tenkrát všichni táhli za jeden provaz, na konci devadesátých let vývoj nabral úplně jiný směr. Nastal boj o peníze, starostové si začali závidět. „Tenkrát byl vrchol přeplácení a uplácení, ježdění do Prahy. Když jsme tam přišli s vínem žádat o dotaci, úředník protočil oči a povídá, podívejte se, co toho tady mám. Otevřel skříně, ve kterých byly vyrovnané lahve. Věděli jsme, že s jednou lahví neuspějeme," povídá exstarostka.

To vše přispělo k tomu, že nechuť k dalšímu působení v politice postupně narůstala. Své udělaly i vztahy mezi lidmi. „Nikdo nepřijde říct, to je prima, že jste u nás konečně udělali kanalizaci, vždy si přijdou jen stěžovat. Kdo na to není připravený, pro toho je práce na radnici řehole," míní.

Léta v čele obce s sebou ovšem nesla i radostné chvíle. To když například v roce 1994 byly Hrotovice povýšeny na město. „Byl to příjemný okamžik. Dostali jsme to s odřenýma ušima. Neměli jsme totiž kino, které bylo jednou z devíti podmínek," podotýká bývalá starostka.

Dnes ráda zůstává u své muziky, a jak říká, měla se k ní vrátit už tenkrát, kdy na radnici začínalo třetí volební období. Přestože jí hra na klavír dává radost, skončit chce už i s učením v hudební škole a plánuje se věnovat rodině.