Působíte v Třebíči jako učitel hudby. Čím konkrétně se zabýváte?


Pracuji už šest let jako učitel klasické kytary na Základní umělecké škole Třebíč Fórum. To je moje hlavní zaměstnání. V Třebíči řídím kytarový orchestr, který je mojí dlouhodobou snahou.


Hudba je vám určitě povoláním a současně i koníčkem. Jak jste se v mládí ke studiu hudby dostal?


Hudba opravdu doplňuje můj život, jsem rád, že mám takový obor. V naší rodině taková tradice vůbec nebyla, otec je právník. Já jsem asi první hudebník v mojí rodině od roku 1500. Byl jsem přesvědčený od svého mládí, že chci být učitel a studovat klasickou kytaru.


Cítíte se víc Holanďanem, Čechem nebo už spíše Evropanem?


Já jsem už takový evropský guláš. Dříve jsem říkával, že moje krev je holandská, moje srdce německé a moje hlava švýcarská. Srdce ale teď patří tady do České republiky. Já žiji už ve čtvrté zemi, kde se snažím co nejlépe pracovat a pomáhat. První otázka, kterou jsem ve Švýcarsku dostal, byla: Co tady budete dělat a co budete konat pro naši zemi? Oni mě to naučili a potom, když jsem přišel do Třebíče, jsem už byl pevně přesvědčený, že budu podle svých možností pomáhat městu. Jsem vděčný, že zde můžu žít jako import Třebíčan.


Jakými jazyky hovoříte?


Ovládám němčinu, angličtinu a bongo-bongo češtinu. Holandštinu jsem už trošku zapomněl. Plus francouzštinu, když opravdu přijde na to.


Jak se vám v Česku pracuje? Existuje velký rozdíl mezi zdejší a holandskou mentalitou?


Každá zem má svoji mentalitu se svými plusy i mínusy. My severní Holanďané jsme zvyklí říkat buď velmi tvrdé ano nebo velmi tvrdé ne. Musím si zvykat na ten krásný český zvyk, že občas je to asi jo, asi ne, možná ano… To je pro mě pořád otázka, kde stojí ten člověk, co můžu očekávat. Nebo jestli jeho slib opravdu platí. Už jsem se naučil, že to je velmi hrubé ode mě, když říkám Čechovi: Takhle to bude. Nizozemci jsou také velmi plánovití, Češi jsou stále zvyklí improvizovat. Co tady opravdu chválím, je velké přátelství a velká kreativita. Děcka tady ještě mají enormní potenciál, snahu něco dokázat. Dají se motivovat k velké akci jako Děti dětem. S našimi dětmi v Nizozemí takové akce už nejsou možné.


Chutná vám tradiční české jídlo? Vaříte doma?


Já rád vařím. Kuchyň potom vypadá jako po třetí světové válce. Miluji všechno, v české kuchyni moc respektuji svíčkovou. Ale šišky s mákem jsou pro mě hrůza. To je opravdu něco, co nepochopím.


Působíte jako rotarián. Přibližte čtenářům Rotary Club.


První Rotary Club založil Paul Harris v Chicagu. Základní myšlenkou a náplní činnosti je skutečnost, se dají dohromady lidé úspěšní ve svých oborech. Naše motto zní: Service Above Self (služba druhému před vlastním zájmem). Důležitý je aspekt vzájemného přátelství. Z možností, které máme, děláme službu obci. Rotariáni podporují nejen města, ve kterých sídlí, ale i celosvětové projekty. Tím největším je boj proti dětské obrně, jmenuje se Polio Plus. Už dvakrát jsme na něj dostali mnohamiliónovou podporu od Billa Gatese. Světové zdravotnická organizace dala rotariánům úkol, že se budou o tuto záležitost starat.


Jak jste se k rotariánům dostal?


Já jsem rotarián už od prvního momentu, kdy jsem se odstěhoval do Třebíče. Naše dcera se tady narodila na dětském oddělení. Zjistili jsme, že potřebují nové přístroje a že tam mají nadační fond. Jeden nápad přišel ke druhému a založili jsme benefiční koncert Děti dětem. Chtěl jsem to pro Třebíč spojit se sponzorováním, jak se to dělá v Holandsku a ve Švýcarsku. Pronajme se koncertní sál, sponzoři věnují peníze a výtěžek jde na dětské oddělení.
Otázkou bylo, kdo to může zastřešit. Základní umělecká škola nemůže zaštítit finanční projekty. Potom jsem byl pozván do třebíčského Rotary Clubu. Protože znám hnutí Rotary z Nizozemí, je to tam velká organizace a každý o tom ví, tak jsem požádal, aby to zastřešili. A od toho momentu jsem byl taky přijat za člena. Byla to pro mě velká čest, protože je to světová organizace s 1,5 milionem členů. Vstup do Rotary je takové životní rozhodnutí.


Jak konkrétně pomáhají třebíčští rotariáni?


Nás je tady v Třebíči jenom 16 členů, takže ta práce je velmi intenzívní. Zatím pomáháme dlouhodobě na třech místech. Podporujeme Denní rehabilitační stacionář, vedený Karlem Halačkou, dále dětské oddělení v nemocnici a nově i občanské sdružení Dorado primářky Alexandry Vosátkové, které se zabývá hipoterapií. Ze sponzorských darů letošního ročníku jsme pořídili přívěs na přepravu koní. Rád bych zde zdůraznil, že z koncertu Děti dětem se nám podařilo udělat skutečně klubovou akci. Letošní šestý ročník byl jiný než ostatní. Nejednalo se již o benefiční koncert, ale o kulturní platformu podporovanou Evropskou unií – Fond malých projektů. Koncertovali jsme 27. května v Třebíči a potom 10. června v Lilienfeldu. Velká magie Děti dětem spočívá v tom, že to je dobrovolná platforma. Zatím se jí zúčastnilo 74 národních i mezinárodních firem, školy z Třebíče, Německa (Rothenburg ob der Tauber) a Rakouska (Lilienfeld) a rotariáni z celého světa. Významné podpory se dostalo i od hlavní Nadace The Rotary Foundation USA. Nezištně pomáhala i řada třebíčských dobrovolníků.


Na koncertu letošního šestého ročníku Děti dětem jste dostal prestižní rotariánské ocenění. Asi to pro vás hodně znamená, že?


Je to ocenění Paul Harris Fellow s jedním safírem. Bylo to pro mě obrovské překvapení. Je to velká čest, protože se jedná o jedno z nejvýznamnějších rotariánských ocenění. Dojalo mě to. Dojalo mě také to, že naše guvernérka přijela až z Košic. Říkala, že to je tak vzácná věc, že sedla do vlaku a jela deset hodin sem předat to.


Jaké jsou vaše plány do budoucna?


Můj anglický učitel říkal, že když skončí jeden cyklus, začíná nový. Přemýšlím proto už o koncertu Děti dětem VII na příští rok. Třebíč má co nabídnout. A my Holanďané jsme tvrdohlaví a zvyklí na tradice. Takže, jak vy Češi říkáte: Uvidíme! (smích)