Jak dlouho v Náměšti děláte kastelána?

Už osmnáct let.

A ještě vás to baví?

Baví. Je to různorodá práce v inspirujícím prostředí na pozitivním místě.

Které osobnosti či období z dějin náměšťského panství jsou vám nejbližší?

(zamyslí se) Mám moc rád žerotínské období. Žerotínové panství z půlky zdědili a z půlky koupili. Mluvím o třetí čtvrtině 16. století až do roku 1628, kdy Karel starší ze Žerotína opouštěl svoje majetky na Moravě. Náměšť tehdy byla velmi významným místem vzdělanosti, kultury i náboženského života Jednoty bratrské. Žerotínové začali na místě původního hradu se stavbou zámku v základní podobě, jak ji známe dnes.

Jak dlouho jim to trvalo?

Celkem 14 let. Dále je mi blízké období Haugwitzů, zejména první polovina 19. století, tehdy zde vznikla velká hudební tradice. Jako vyštudovaného faráře a zároveň muzikanta mě proto logicky tato dvě údobí upoutávají nejvíc. Mám rád i dobu, která se dotýká posledních majitelů z rodu Haugwitz. Protože znám jejich dceru paní Johannu, jezdí sem z Vídně. A z původně korektního pracovního vztahu se vyvinulo přátelství.

Máte vystudovanou teologii?

Ano, nejdříve jsem přemýšlel, že se stanu knězem, ale záhy jsem pochopil, že to není moje pravá cesta.

Čím byl zajímavý Karel starší ze Žerotína?

Svým životním příběhem, tím, co dokázal a jaká byl silná osobnost. Šlo o významného diplomata, jednoho z nejdůležitějších politiků své doby. Jeho diplomatické služby byly natolik zásadní, že mu po bitvě na Bílé Hoře sám císař nabízel, ať zůstane v českých zemích. Že je nemusí opouštět jako ostatní členové Jednoty bratrské v době rekatolizace. Ale kladl si jednu podmínku – že Žerotín nebude veřejně praktikovat svoji náboženskou víru.

Odmítl?

Samozřejmě. A jednoznačně. Narychlo sehnal kupce svých majetků a odešel. V tom mu hodně pomohl švagr a bratr jeho třetí manželky Albrecht z Valdštejna. Mimochodem – Karel starší ze Žerotína měl celkem čtyři ženy, postupně mu umíraly na nemoci. Z dochovaných dopisů víme, že byl člověk citový, milující a hluboce věřící. Byl také neobvykle vzdělaný.

A co bylo z vašeho pohledu tak zajímavého na první polovině 19. století zde na zámku?

Když Jindřich Vilém Haugwitz v roce 1794 převzal panství, bylo mu 20 let. Postupně tu založil, jak už jsem řekl, hudební tradici. Hodně důležité bylo jeho hluboké přátelství s hudebním skladatelem Antoniem Salierim. Když hrabě Haugwitz zemřel, hráli mu na poslední cestě Salieriho Piccolo Requiem. Mimochodem – Salieriho prvním velkým učitelem, jenž mu dal základní vhled do hudebního světa a přivedl jej do Vídně, byl Němec Florian Leopold Gassmann původem z Mostu a Chomutova.

Máte na mysli toho Salieriho, který hrál důležitou a negativní roli ve filmu Miloše Formana Amadeus? Toho vypravěče, jenž ve snímku jako umírající muž líčí v ústavu pro choromyslné svou závist a intriky vůči Mozartovi?

Ano. Film Amadeus mám velmi rád, je z řady pohledů opravdu nádherný, strhující. Akorát to není pravda. Scénárista Peter Shaffer se se Salierim vůbec nepáral. Vylíčil ho úplně jinak, než jaký byl ve skutečnosti. Začalo to už u Puškina, který napsal hru Mozart a Salieri. Reflektovala báchorku, jež se Vídní táhla hned po Mozartově smrti. Zkrátka Shaffer se toho chytl. Jenže byl to Salieri, kdo Mozartovi zprostředkoval nejlepší libretisty své doby. Byl to on, kdo po Mozartově smrti podporoval jeho rodinu, vyučoval jeho syna hudbě. Salieri měl za Mozartova života u dvora tak vynikající pozici, že ho - dnes slavnější - skladatel neohrožoval. Salieri vlastně dosáhl absolutního vrcholu ve své profesi v rakouské říši. Proč by se tedy Mozartovi mstil? Salieriho mám opravdu rád, napsal spoustu výborné muziky.

Co dobrého třeba zkomponoval?

Má nádherné opery, byť o nich Mozart ve Formanově filmu říká, že – cituji – bohové tam ten mramor i serou. Měly antické mytologické náměty, které tehdy byly módní. Obsah opery sice nic moc, ale muzika výborná. U vídeňského dvora tehdy bylo velké množství kvalitních sólistů, hlavně dam, pozná se to, jak jsou stěžejní role jak Mozartovy, tak Salieriho psány.

Marek Buš
*1964 v Třebíči
kastelán Státního zámku Náměšť nad Oslavou
ženatý, 1 dospělá dcera
vystudoval teologii na UK v Praze
koníčky: hudba obecně, hra na varhany, všechno krásné - zejména Šumava

A v Náměšti někdy Antonio Salieri byl?

Hudební historikové se přou, já jsem ovšem přesvědčený, že ano. Salieri zemřel roku 1825 a hned dva roky nato vyšel jeho první životopis, který napsal Ignaz Franz von Mosel, což byl široce vzdělaný hudebník a přítel jak Salieriho, tak Haugwitze. V životopisu je zmínka, že Salieri dirigoval některé věci pro hraběte Haugwitze i na jeho panství v Náměšti, kde mistr strávil několik krásných letních dnů. Když to zaznamenal tak krátce po Salieriho smrti člověk, který ho znal osobně a blízce, je to podle mě relevantní důkaz.

Vraťme se k běžnému chodu zámku. Objevili jste zde v poslední době něco nečekaného?

Ano. Místnost, o které jsme nevěděli. Nejprve se ukázalo zazděné okno, pak z toho byly dveře a nakonec prostor jeden a půl krát šest metrů. Je to asi suterén bývalé strážnice.

Co bylo uvnitř?

Suť, keramické střepy a zvířecí kosti. Vše si převzali archeologové. Místnost byla zazděna v polovině 19. století, když se dělaly stavební úpravy na vstupním křídle a nahoře se zřizoval byt hraběnky. Prostor jsme vyčistili a rozšířili tak zámek ze 177 na 178 plus kuchyň.

Připravili jste letos pro návštěvníky nějakou novinku?

Ano. A týká se vlastně zmíněného třetího období, které mám v historii zámku rád. Posledních majitelů – Alice a Jindřicha Haugwitzů. Ona byla původem maďarská šlechtična a jejich dcera Johanna nám předala čtyřminutový filmový záznam svatby rodičů v Budapešti v roce 1930. Je to dobový unikát. Ve filmu defiluje špalír vysoce postavených hostů. Návštěvníkům prohlídkové trasy zaměřené na královský a dětský apartmán film pouštíme, k vidění je i výstava fotografií ze svatby a přesné kopie svatebních kytic.

To manželství se pak vydařilo?

Rozhodně. Alice a Jindřich si moc rozuměli, přestáli všechny otřesy, hlavně ztrátu domova v roce 1945 na základě 12. Benešova dekretu. Přijali totiž v roce 1940 po velkých tlacích německé občanství. A Němci museli bez rozdílu odejít. Jako šlechta byli v německém jazyce vychovaní, to Němci věděli. Kdyby to neudělali, mohli být prohlášeni za nepřátele Třetí říše, ohrozit rodinu. Máme jasné důkazy, že za války nekolaborovali, naopak finančně podporovali odboj či spoluobčany v nouzi. Po válce nic nepomohlo. Ani dobrozdání místního národního výboru, že se Haugwitzové celkově chovali moc slušně. Přijetím německého občanství si tak pobyt doma prodloužili jen o pět let.