Fenčákovi učí tanec jako způsob, jak žít život

Společně se svojí manželkou Janou vypisují každoročně dva kurzy společenských tanců pro dospělé začátečníky, věnují se ale i zkušenějším tanečníkům v hodinách pro pokročilé a také lidem, kteří se chtějí naučit pouze jeden tanec, avšak co možná nejlépe. „Nabídku chceme rozšiřovat i nadále a pracujeme na tom," podotkla Jana Fenčák. Fenčákovi pro to mají předpoklady. Jejich společné životní motto „Tanec je způsob, jak naučit lidi žít", naplňují oba společně beze zbytku. Seznámili se tanečních ve svém rodném Ústí nad Labem a u tance zůstali i později, ať už v jeho sportovní podobě, nebo té pedagogické.

V roce 1988 emigrovali do Rakouska, tančili i za tamní reprezentaci, dosáhli na nejvyšší mezinárodní třídu sportovního tance a vystudovali sportovní fakultu ve Vídni. V zemi našich jižních sousedů vydrželi přes dvacet let. „Vrátili jsme se hlavně kvůli dětem před osmi lety. Došli jsme do fáze, kdy jsme zjistili, že je potřeba je vrátit zpátky, aby úplně neztratily české návyky," vysvětloval Zdeněk Fenčák. „Nechtěli jsme mít tak rozmazlené děti, jaké v Rakousku jsou," doplnila jeho žena Jana. „Kromě toho bylo pouto mojí maminky, která tam s námi nějaký čas žila, k Čechám tak silné, že jsme se museli vrátit i kvůli ní," vzpomínala.

Zakotvili v Břeclavi, čtyřicet kilometrů od hlavního rakouského města. Překročili hranici, která rozděluje nejen dvě země, ale také taneční svět. „Rakousko je, co se týče sportovního tance, naprosto rozvojovou zemí. Nazval bych to tak, že blahobyt zabíjí. Zabil tam jakékoli sportovní a výkonnostní úsilí, lidé si tam už nejsou schopni uvědomit, že by pro sebe, pro svoje tělo udělali něco dobrého ve formě nějaké sportovní činnosti," popisoval Zdeněk Fenčák.

Obézních dětí přibývá i u nás

Podobný útlum už proniká i do České republiky. „Dřív jsme na kurzech měli třicet dětí, z nichž jedno bylo obézní, dnes je takových dvacet devět. Když je chceme učit polku, tak jim nejdříve musíme ukázat, že existuje něco takového jako skákání přes švihadlo," upozornila Jana Fenčák. Její manžel je ještě kritičtější. „Začínají se u nás objevovat děti, které narážejí do stěn, do židlí, nemají absolutně žádné prostorové vidění. Než naučíme děti tančit, musíme je naučit chodit a rozeznávat, co je vpravo a co vlevo. Nejde o jednoho školáka, takových za mou třicetiletou praxi neustále přibývá. Nemoci blahobytu opravdu zabíjí, objevuje se to už i u nás," zopakoval Zdeněk Fenčák.

Naštěstí máme na co navazovat. Zvlášť v Třebíči, ve které manželé Fenčákovi nyní pracovně působí. „Víme to od svých kolegů z celé České republiky, se kterými jsme v kontaktu, že taková tradice středoškolských tanečních, jakou máme v Třebíči, je snad jen v Praze," řekla Jana Fenčák. Rakousko je v tomto směru ještě více zpátky. „Tam jsou tisíce tanečních škol, je to obrovský byznys," mínila. Hodiny tanečních, které většina středoškoláků absolvuje ve druhém ročníku, mají podle Jany Fenčák ještě další rozměr než ten pohybový. „U nás v České republice se zároveň se základy tance učí i společenské chování, to je taky něco výjimečného. V Rakousku se do tanečních kurzů chodí nejen v různém věku, ale také v nejrůznějším oblečení, vůbec ale ne v obleku jako u nás," popisovala.

Při tom právě to může mít pro budoucí život mladého člověka nebývalý vliv. „Když se podaří uchovat tradici, že taneční patří ke společenské výuce stejně jako plavání, lyžování nebo bruslení, že se při tom naučíme zavázat si kravatu a nosit černé ponožky, tak to bude úžasné. Ať chceme, nebo ne, žijeme v části Evropy, kde se před dvě stě tři sta lety neskákalo přes oheň, ale už tehdy tady byla určitá společenská úroveň. Tuto naši identitu bychom neměli ztratit," zamýšlel se Zdeněk Fenčák. „Mám zkušenosti s tím, že lidé, kteří se pohybují v kolektivu, mají určité společenské návyky a třeba i sportovní návyky, tak mnohem lépe obstojí i v životě," doplnil.

Hledání učitele

Společně s manželkou na tom v Třebíči začali pracovat před pěti lety. První kontakt s druhým největším vysočinským městem jim zprostředkoval tehdejší ředitel třebíčského gymnázia Radek Blažek. Hledal učitele pro hodiny tance svých studentů. „Dohodli jsme se a do Třebíče jsme z Břeclavi jezdili jednou týdně. Brzy se ale ozvali rodiče studentů, které jsme učili na tanečních, jestli bychom neměli i nějaký kurz pro ně. Souhlasili jsme a během několika let jsme do Třebíče necestovali 130 kilometrů jednou, ale pětkrát," líčila Jana Fenčák. Taneční mistři se svojí školou StarStep proto zakotvili v Třebíči.

Počet zájemců z řad dospělých o jejich kurzy rok od roku roste. Zdeněk Fenčák je rozděluje do několika skupin. „Většina pubertálních dětí, které chodí ve druháku do tanečních, se nám většinou ztratí. Objeví se o několik let později, třeba když změní partnera nebo partnerku a zjistí, že jeden z nich nebo oba neumějí tančit. Potom jsou to čtyřicátníci, kteří mají už téměř dospělé děti a uvědomí si, že tanec potřebují pro společenské události, kterých v rodině přibývá, jako jsou svatby nebo křtiny. Poslední skupinou jsou lidé, kteří přijdou kvůli svému zaměstnání. Dostali se totiž na takovou pozici, do takových společenských kruhů, které umění tančit vyžadují. Plesů a různých banketů přibývá a bez alespoň základního tanečního kroku se neobejdou," popisoval Zdeněk Fenčák.

V oslovování zájemců o taneční kurzy jim pomáhá nejen jejich vzdělání, ale také metody nebo spíše způsob výuky. Zdeněk Fenčák nešetří při kurzech pro dospělé začátečníky úsměvem ani pochvalou, na chyby upozorňuje praktickou ukázkou, při které mu sekunduje jeho manželka Jana. Jejich vzájemné popichování přímo při výuce rozveselí snad každého, stejně jako na začátku prosince potěší taneční učitel převlečený za Mikuláše. „Není to jen o vzdělání, ale i tom, že si dokážete před lidi stoupnout a dát souvislou větu. Další věc je ta, že učíte lidi, kteří nechtějí tancem sportovat, ale potřebují se naučit to, co potřebují pro pobavení ve volném čase. Pokud se u nás nebudou cítit dobře, nebudou mít tu animační stránku, tak je nebude zajímat ani ta stránka technicko-taneční," vysvětloval Zdeněk Fenčák.

V posledních letech se zájem o tanec ze strany veřejnosti zvyšuje. Nemalý podíl na tom podle Jany Fenčák má StarDance, pořad, který na obrazovky přivedla Česká televize. Fenčákům možná pomohlo i to, že Zdeněk účinkoval hned v první sérii tohoto pořadu v roce 2006. „Mou taneční partnerkou byla paní Jana Švandová. Ve čtvrtém večeru jsme odstoupili, protože jí bohužel zemřel otec," připomněl Zdeněk Fenčák. Mezi čtyři tanečníky a čtyři tanečnice, kteří v pořadu doprovázeli známé osobnosti, se dostal přes klasický konkurz. „Už na něj ale byly kladeny značné nároky. Přišlo nás asi padesát, vybráno bylo osm," vzpomínal na jeden z nejúspěšnějších pořadů, jaký kdy veřejnoprávní televize uvedla. „První série byla mimořádně oblíbená, ve sledovanosti dokonce překonala legendární silvestry s panem Menšíkem," dodal taneční mistr.

Ne investice peněz, ale času

Ekonomika hýbe světem, stejně jako domácnostmi. Ne všichni si mohou taneční kurzy dovolit, tradici ale podle Fenčákových neuchovává ani netvoří peníze, ale spíše ochota lidí. „Nejde ani tak o investici peněz, ale o investici času, kterou dnešní čtyřicátníci jako rodičové anebo prarodičové věnují svým potomkům při tom, když obětují svůj čas a přivedou je do sportovního kroužku, třeba do tanečního," řekl Zdeněk Fenčák. Stále na tom však údajně nejsme tak špatně jako za našimi hranicemi. „Česká a slovenská mentalita lidí je naprosto odlišná od jiných částí Evropy. Země na západ od nás jsou v hluboké krizi, protože zkrátka nemají lidi, kteří se chtějí namáhat, jak fyzicky, tak duševně," mínil Zdeněk Fenčák.

Podobné srovnání našel i ve školství. „To naše je stonásobně lepší než to rakouské nebo jiné ve světě. Já vůbec nechápu, jak někdo mohl nebo může v České republice říct, že máme špatné základní nebo sportovní vzdělávání. Ten, kdo je chce měnit stále novými osnovami, je podle mého alibista a chce se tím pouze zviditelnit," zdůraznil. Manželé Fenčákovi se snaží nejen o zlepšení tanečních kroků třebíčských obyvatel, ale také o změny v hudebním průmyslu. Kvalitních kapel, které dokáží udělat i z obyčejného plesu společenskou událost a oslovit posluchače, a hlavně tanečníky, je prý jako šafránu. „Jak se snižovala tanečnost národa, tak se k tomu přizpůsobila i hudebnost národa. Pokud po hudebním tělese nikdo nepožaduje, aby hrálo tak, jak by mělo hrát, tak ono nemá potřebu se to učit. V tom momentě se řítíme spirálou dolů, až se dostaneme do situace, kdy přijde pán za kapelníkem, bude chtít tango a kapela nebude vědět, co to je," varoval Zdeněk Fenčák.

Svetry a tepláky dělnického lidu

Počátek neúprosné spirály vidí jeho manželka už v padesátých letech minulého století. „Je to zakořeněné z dob komunismu nebo socialismu, kdy se nemusela nosit saka, společenské chování bylo vymýceno jako buržoazní, nežádoucí. Společenským oblečením se staly montérky a tepláková bunda. Vždyť Zápotocký prohlásil, že do Národního divadla by se mělo chodit ve svetrech a teplácích, protože jsme dělnický lid. Z plesů se vytratilo i společenské uvádění, také to byl buržoazní přežitek," líčila.

Kapely tak za svou upadající hudebnost de facto nemohly. „Lidé začali tancovat na polku a valčík stejně, jen si jednou říkali umcaca umcaca a pak raz dva tři raz dva tři. Když se pak zahrál wals, šli si sednout, protože to neuměli. Kvůli tomu to hudební tělesa přestala hrát, protože to přestalo být vyžadováno," podotkla Jana Fenčák. Podle Zdeňka Fenčáka je však vše na dobré cestě, tedy co se týče tanečnosti a hudebnosti národa. „Něco jsme nastartovali, a pokud třeba v Třebíči bude za dvacet roků opět kvalitní učitel tance, tak máme záruku, že se kolotoč, do kterého jsme nastoupili, nerozepne. Je třeba stavět na tradici, pokud i tu ztratíme, budeme ji budovat ne jeden rok, ale celé generace," poznamenal.