V téměř dvoumetrové díře je postavená pec. Nikoli z běžných cihel, nýbrž kamenná, vymazaná jílem. Jeden z přihlížejících mužů do topeniště právě přikládá dřevo. Pořádné metrové klády. Najednou z topeniště vyšlehnou velké plameny a muž tak-tak uskočí. „Vidíte? Je silný vítr, tak nám do toho občas foukne seshora,“ konstatuje lakonicky jeho kolega.

V Čechtíně na Třebíčsku stojí budova bývalého panského pivovaru. Stavba ze 16. století je kulturní památka. A protože její majitelé chtějí dělat vše tak, jak jejich dávní předchůdci, účastní se praktických seminářů s archeology a historiky. Jedním z nich byla i ukázka pálení po vzoru našich předků. „Ve skutečnosti je to ale mnohem dlouhodobější akce. Předloni jsme těžili vápenec, loni jsme stavěli pec a letos vápno konečně vypálíme,“ vysvětluje majitelka někdejšího pivovaru Hana Procházková.

U pece za budovou leží na zemi množství kamenných bloků. Září bělobou. Kvalitní vápenec se zkrátka nezapře. „Je z lomu v nedaleké Nové Vsi. Už se tam netěží, na jeho místě je přírodní koupaliště. Ale s majitelem jsme se dohodli, že si můžeme pár bloků vzít. Když nás pak viděl, jak to tam rubeme, říkal nám, že jsme mu připomínali galejníky,“ směje se Petr Kos, zatímco vápenec vkládá do pece.

Soukromý dopravce United Buses.
United Buses mohou přes Třebíčsko jezdit, ministerstvo zrušilo stanovisko kraje

Petr Kos a jeho kolega Petr Holub jsou archeologové z Národního památkového ústavu Brno a celou akci vedou. Do Čechtína se za nimi sjeli majitelé historických budov z celého Česka. Jedním z nich je i restaurátor Jakub Tlučhoř. „Já tyhle poznatky využiju nejen v práci, ale i soukromě. Koupil jsem si totiž památkově chráněnou budovu bývalé fary kousek od Litoměřic,“ vysvětluje sympatický vousáč.

Další účastník, Hynek Zlatník z Jičína, renovuje roubenou chalupu. „Od první chvíle, kdy jsem začal na kurz chodit, zjišťuji, co bych býval z nevědomosti zkazil,“ říká s úsměvem na tváři. Ten se mu ještě více rozšíří, když slyší otázku, zda se toho již hodně naučil. „Nevím, zda se dá říct naučil, ale viděl,“ směje se Zlatník a vypočítává, kolika se už zúčastnil kurzů. Kamenického, podlahářského, střešního, štukatérského a mnoha dalších.

V sobotu přichází konečná fáze této experimentální archeologie. I laik na první pohled pozná, že se vápenec naskládaný do pece proměnil. Hmota má jinou barvu a je pórovitější. „Z kamene odešel oxid uhličitý. Kámen tedy ztratil na objemu i na váze. S přikládáním jsme skončili dnes ve čtyři ráno, po jednatřiceti hodinách nepřetržitého pálení. Podívejte se, teď už se dá to vápno hasit. Ale pozor, může to i vystřelit,“ varuje Petr Holub a pokládá jeden vypálený kus do louže vody. Vápno okamžitě začne reagovat a syčet.

Ilustrační fotografie.
Ukrajinci mají přednost před Čechy a vyjídají nás: Třebíč se proti tomu ohradila

Vypálený materiál se teď musí uhasit a hašené vápno vložit do jam. Majitelé pivovaru s ním pak omítnou zeď. „Musí si ale ještě nejméně čtvrt roku počkat. Vápno se neustále vyvíjí, musí získat vlastnosti k tomu, aby šlo použít do omítkové malty. U dvacetiletého by nějaký restaurátor jenom zamlaskal. Jednou jsme našli jámu se zapomenutým vápnem z osmnáctého století. Tenkrát okamžitě přijel jeden restaurátor a všechno si odvezl. Dvě stě let staré vápno vám jen tak někdo nedá,“ vzpomíná Holub.

Čtyřdenní kurz pálení vápna v někdejším čechtínském pivovaru je u konce. Teď nezbývá než počkat ještě nějaký ten pátek, aby se s vápnem dalo pracovat. Nic se nemá uspěchat – a naši předkové to věděli více než dobře.