Po necelém roce má Hana Fajmonová kruhy pod očima a když popisuje své trápení, pokaždé se rozpláče. Její malý syn se ručkou neustále nervózně tahá za vlásky kolem uší.


I dům Fajmonových se za těch několik měsíců změnil. Ložnice je nyní prázdná. Rodinu odtud vyhnal protivný zvuk, který se v místnosti ve dne v nocích ozývá. Postel teď stojí na studené verandě na opačné straně domu, kde je přece jen o poznání věší klid.


„Náš zdravotní stav se pořád zhoršuje. Malý má rozškrábaná ouška. Nemůžeme spát. Já chodím na neurologii, dávají mně čím dál silnější prášky, nic ale nepomáhá,“ stýská si Hana Fajmonová.


Monotónní hučení v domě poprvé uslyšela krátce poté, co se nastěhovali. Od té doby se více či méně ozývá neustále. Pomoci nedokázali senzibilové ani hygienici. První v domě rozmístili krystaly, druzí změřili hluk se závěrem, že v domě je naprosté ticho.

„Duní to, bolí vás hlava, nedá se tu žít. To je prostě neštěstí,“ vzlyká žena.


Po roce dohadování s úřady a neustálém telefonování na všechny možné strany ještě nemá vyhráno. Podrobné měření sice označilo za zdroje zvuku jadernou elektrárnu, jestli ale – a kdy – trápení Hany Fajmonové skončí, není jasné.


„Dokazování trvá rok, stálo nás to tisíce korun. Dům je neprodejný. Ať nám dají náhradní bydlení,“ přeje si Hana Fajmonová.
„Nevím, co budeme dělat. Mám strach o malého. Ještě aby z toho neohluchl nebo neměl leukémii,“ tiskne k sobě na klíně několikaměsíšního chlapce.