Je fakt, že Větrník, jak mu říkají místní, ještě nedávno nevypadal tak vzhledně jako nyní. Byl oprýskaný, lopatky chyběly, střecha byla děravá. „Za mého mládí tam bydlel jeden koželuh. Jmenoval se Vaverka a já jsem tam tehdy byla s otcem se podívat,“ čte paměti své babičky Pavel Iša bydlící nedaleko mlýna. Ta se narodila v roce 1886, takže ve svých zápiscích zachytila podobu Větrníku z konce 19. století.

Tehdejší bydlení by pro dnešního člověka mohlo být zajímavým adrenalinovým zážitkem na jednu noc. Bydlet tam nastálo, to by však bylo spíše za trest. „Ta rodina tam měla postel a ještě nějakou skříň. Ale tehdy jsem se moc divila, jak byla ta světnice ohromně vysoká. A to poněvadž neměla žádný strop. Byla hned střecha a tam bydleli sovy, netopýři atd. V tom bydleli lidé,“ předčítá dále Iša paměti své babičky Anny Pechové.

Zajímají vás další díly unikátního seriálu Příběhy opuštěných budov? Klikněte na obrázek.Zajímají vás další díly unikátního seriálu Příběhy opuštěných budov? Klikněte na obrázek.Zdroj: DeníkOd roku 2021, po velmi nákladné renovaci, je v mlýně muzeum. Usměvavý mladík za pokladnou posílá návštěvníky nahoru. Ale pozor, je to jen pro fyzicky zdatnější jedince. Schody linoucí se podél zaoblené stěny jsou úzké a velice strmé. V prvním patře je expozice dobového bydlení – ale nikoli toho, které pamatovala Anna Pechová. „Prostřednictvím radikální interiérové přestavby v letech 1932 – 34 město ve mlýně vybudovalo tři malometrážní nouzové byty o jediné místnosti vytápěné kamny na pevná paliva,“ lze se dočíst na vitrínách.

Mlýn byl tedy rozdělen na patra. Sovy a netopýři zde možná zůstali, ale už se museli spokojit jen s půdou. Ve srovnání s tím, jak zde kdysi žili Vaverkovi, se jednalo o doslova luxusní bydlení. Dokonce i suché záchody zde byly – a to v suterénu mlýna, kam lze také nahlédnout.

Mlelo se zde do 80. let 19. století. Následně mlýn přišel o mlecí zařízení, nedochovala se ani jeho fotografická podoba s lopatkami.
Ve 30. létech 20. století jej město předělalo na tři sociální byty.
Poslední nájemníci jej opustili v roce 1977.
V roce 2018 město rozhodlo o rekonstrukci včetně osazení lopatek.
Od roku 2021 je zde muzeum mající čtyři expozice. Lopatky se točí za příznivého počasí vždy od 14.00 do 14.30 hodin každou první v neděli v měsíci nebo při zvláštních příležitostech.

Vchází se tam klenutým otvorem zvenku. Za ním se skrývá temná místnost, ve které lze mimo jiné najít i dvoje dveře, za nimiž se nalézají dva kulaté otvory. Na dveřích je cedulka s charakteristickou zkratkou OO. „Nepoužívat!“ stojí pod ní.

Inu, někteří návštěvníci nově opraveného mlýna buď považovali tuto expozici za interaktivní, nebo se jim vážně moc „chtělo“.

Ondráčkovi

Na tyto toalety chodili i poslední obyvatelé větrného mlýna, kterými byli až do konce 70. let manželé Ondráčkovi (nikoli Vondráčkovi, pod kterýmžto jménem je znali všichni Třebíčané). „Podle svědectví sousedů býval větrný mlýn plný rozličných věcí od sklepa až po střechu. Ovšem nebylo to jen tak bezúčelné hromadění – když sousedé něco potřebovali, pan Ondráček to vždycky měl,“ stojí ve vzpomínkách na posledního obyvatele Větrníku Ferdinanda Ondráčka a jeho manželku Marii. „Pracovala u Technických služeb, zametala ulice. Pamětníci dodnes vzpomínají, jak velké množství práce dokázala drobná paní Ondráčková zvládnout,“ dodávají historické prameny.

Větrný mlýn v Třebíči na Kanciborku
Kde stojí: Mlýn stojí v Třebíči na Kanciborku nedaleko hlavní silnice směr Jihlava a Telč.
GPS lokace: 49.2115744N, 15.8673758E
Kdy a kým byl postaven: Objekt byl vystavěn v roce 1836 jako větrný mlýn holandského typu bratry Karlem a Františkem Budischowskými.
Kdy a jakou zažil největší slávu: Od roku 1836 do 80. let 19. století, kdy mlel zejména smrkové tříslo určené koželuhům pro činění kůží. O další slávu se zasloužili jeho poslední obyvatelé, manželé Ondráčkovi, které znala celá Třebíč.
Odkdy a proč chátrá: Mlýn je od roku 1958 kulturní památkou, to však nezabránilo tomu, aby od 70. let minulého století značně nechátral. V poslední době však prošel velkou rekonstrukcí, vzniklo zde muzeum, otáčejí se i lopatky. Za svou citlivou opravu získal titul Zlatá jeřabina.

A pak se stačí otočit a člověk se zarazí. Pana Ondráčka má přímo před sebou. Sedí tiše na stoličce (romantický spisovatel by napsal, že sedí v koutku, ale realista nesmí zapomínat na to, že kruhová stavba mlýna žádné koutky nemá), oblečen do starého tmavého hacafraku, na hlavě černý klobouk a na tváři milý úsměv. Snad je to tou lahvinkou, kterou třímá v ruce. Jeho vyřezávaná figurína nyní vévodí mlýnu, který byl zchátralý vlastně už v dobách babičky pana Iši, nyní však krásně opravenému, s množstvím informací o zdejších obyvatelích, ale i třebíčských koželuzích.