Tradiční Postřižinská zabíjačka s dechovkou lákala už od rána na jitrničky mnoho mlsných hostů

Tam to od rána žilo tradiční Postřižinskou zabíjačkou.

Masné lahůdky mistra řeznického Viktora Bellovice lákaly po celý den party přátel i celé rodiny.

Výčepem se mísil cigaretový kouř s vůní vepřového, sympatická servírka a její kolega se měli co otáčet, aby obsloužili všechny nedočkavé hosty.

„Plno máme už od rána, většinou jsou to lidé odjinud, místních je jen pár,“ stačila prozradit Lenka Kristinusová a už se zase rozběhla po placu s novou várkou plných talířů.

Jídelní lístek nabízel samé speciality. Podával se ořez z vepřového kolene s křenem, pečené jelítko se zelím a bramborem i řízek ve strouhance či přírodní.

Kdo měl chuť na polévku, pro toho se hřála prdelačka nebo ovarová s kroupami.

„Jo, gulášek byl dobrý, jen ty ceny se pořád zvedají,“ zhodnotil výkon kuchařů jeden z trojice dalešických mladíků. Se svými přáteli zde dal partičku karet nad colou, prý stejně jako každý den.

Rušno odpoledne rozčísla dechová kapela Horanka. K jídlu i pití hrála melodie ryze myslivecké, člověk se rázem viděl někde na honu, které střídaly vánoční koledy.

Mnozí hosté si je pobrukovali, jiní se jen zaposlouchali do písní o Ježíškovi a Betlému. Každému, kdo s plným břichem odcházel, se ve tváři zračila spokojenost.

A sotva se u masivních stolů uvolnilo místo, už si sedali další.

I když se dalešická zabíjačka zvala Postřižinskou, člověk si v tu chvíli připadal spíše jak v jiném filmu, něžně humorných Slavnostech sněženek.

Chyběl tu jen rozvážný Rudolf Hrušínský, divoký Petr Čepek, dojemný Jaromír Hanzlík a pravý divočák se šípkovou omáčkou.