Cvičitel Zdeněk Veleba už vychoval více než tisíc psů

Cvičíte lovecké psy. Jak jste se k tomu dostal?

Původně to nebylo chtěné, ale okolnosti tomu pomohly. Ve třiceti letech, 30. ledna 1995, na mě spadl strom, dostal jsem částečný důchod a potom jsem si směl přivydělávat jen něco málo navíc. Nastala pro mě nová kapitola života. To víte, když je vám třicet, tak nepřemýšlíte nad důchodem, a najednou jsem musel. Měl jsem nějaké zkušenosti s výcvikem psů, a tak jsem se do toho pustil víc. Začal jsem se třemi psy, pak s pěti, až se to rozrostlo do současných rozměrů. Nedávno jsme měli tisícího psa, který u nás prošel zkouškami. Nevím o žádném cvičiteli, který by jich měl v republice víc.

Já taky ne. A ani si těch tisíc psů nedovedu moc představit.

To já už dnes taky moc ne, ale ono se to nashromáždilo postupně. Dvacet let, co to děláme, je dlouhá doba.

Jak je těžké vycvičit psa?

Každý majitel vyžaduje něco jiného. Některý myslivec potřebuje mít psa takzvaně lovecky upotřebitelného, a tak po mně chce, abych ho připravil na zkoušky. Kromě toho se na nás obracejí lidé, kteří chtějí, aby jejich pes ovládal jen základní povely jako „sedni", „lehni" a podobně. S tím jim taky pomáháme.

Kromě toho jste rozjeli útulek.

Ano. Vzniklo to tak, že mě oslovili lidé z Moravských Budějovic. Pro ně totiž byla tehdejší situace složitá. Když se jim pes zaběhl, tak byl odchycen a převezen do Třebíče, která je poměrně daleko. Lidé tam pak museli jet a vyzvednout si ho. Když se tam nedostali hned, tak pak museli platit za různá očkování. Proto jsme to u nás založili a nazvali to hotelem. Musel jsem absolvovat několik zkoušek, nebylo to jednoduché a nebylo to ani zadarmo.

Jak dlouho u vás zatoulaní psi zůstávají?

Když je to pes, který se opravdu jen zaběhne a městští strážníci z Budějovic ho odchytí, tak se domů dostává hned nebo do druhého dne. Máme to nastaveno tak, že za první týden pobytu psa si nic neúčtujeme. Bohužel asi třicet procent psů u nás zůstává déle.

Jak to?

Podle mě to nejsou psi, kterých se někdo zbaví po Vánocích jako nevhodného dárku, ale spíš pocházejí od starých lidí, kteří zemřou, jejich děti se o psa nemohou postarat, a tak se ho zbaví. Jsou to většinou psi staří a zůstávají u nás na dožití.

Kolik takových máte?

Naposledy jsme jich napočítali čtyřicet.

To je hodně.

To je. Bez toho, aby to člověk dělal s láskou ke zvířatům, to nejde. Ze stejné lásky za námi jezdí i jeden veterinář, který psy kontroluje a přeléčuje. Přispívá nám město, provoz si ale z velké části zajišťujeme sami. Tu práci nikdo nevidí. Lítá kolem toho celá rodina i sestra, která má ráda psy a bydlí hned naproti.

Takže je to víc dobročinnost než byznys.

To určitě. Kromě Budějovicka mám nasmlouvané i obce z větší dálky, třeba u Hrotovic, kde si musím dělat odchyty sám, nehledě na denní nebo noční dobu. A není to vždycky tak, že psa odchytnu hned. Policisté mi sice zavolají, že pes je tam a tam, ale než tam dojedu, tak je o pět kilometrů dál.

Zdroj: Deník/Kamil Černý

Vraťme se ještě k těm psům, které cvičíte pro myslivost. Jak dlouho takový výcvik trvá?

Pokud mám psa připravit třeba na barvářské zkoušky, kde musí umět stopování a další čtyři disciplíny, tak asi 40 dní. Dá se to naučit i za tři týdny, avšak tomu psovi to nezůstane v hlavě, ale jen na povrchu a časem se to vytratí. Aby to měl zafixované, tak je potřeba aspoň těch čtyřicet dní. Když se ale dělají všestranné zkoušky, kde je přes dva-cet disciplín, tak cvičíme i tři měsíce. Pes pak umí všechno tak, že mu stačí jen naznačit, a on okamžitě ví, co má dělat. Stačí, abyste vzali barvářské vodítko, a on pozná, že půjde po sto-pě a bude hledat postřeleného divočáka, nebo když mu ukážete na vodu, pes hned ví, že musí do vody a přinést ulovenou kačenu.

Stejně se mi zdá, že i tři měsíce na naučení takového množství disciplín je poměrně krátká doba.

Dá se to, ale člověk musí myslet na to, že to do toho psa nemůže natlouct násilím, ale musí tam vzniknout i láska psa k práci. Je jasné, že ten pes to dělá z povinnosti, protože se to po něm vyžaduje, časem si ale vytvoří takové automatismy, že ho to baví, protože bude pochválen a bude o něj dobře pečováno.

A funguje to tak, že i když tohle všechno naučíte psa vy, tak pak poslouchá svého pána?

Funguje, já totiž jako cvičitel musím být paličatější než ten pes, a i když se mu nechce, tak ho musím přimět, aby dělal to, co chci. Pro někoho to může znít hrozně, ale musím na něj vytvořit takový nátlak, že udělá to, co chci. Časem pozná, že je za to chválen a že se vyplatí dělat to, co po něm pán chce, ať už je to kdokoli.

Pro vás cvičitele je asi nejhorší to, že každý pes má jinou povahu.

Přesně tak, ale my tím celá rodina žijeme a člověk když chce, tak zvládne každého psa. Máme s tím zkušenosti, manželka už dokonce dělá rozhodčího na zkouškách psů a dcera je už ve svých sedmadvaceti letech poradkyní chovu německých křepeláků. Kynologií žijeme, zvlášť dcera, která v tom vyrůstala, což je vidět. Má pro psy ohromný cit.

To vám určitě dělá radost.

To ano. Když jdu se svým psem na zkoušky, tak už mě to nějak zvlášť nebere a ne-jsem nervózní, víc napnutý jsem u dcery, které se ale daří výborně.

Jaká plemena se hodí pro lov nejvíce?

To je složitá otázka. Obecně platí, že na štvaní spárkaté zvěře se nesmí používat plemena s výškou 55 centimetrů a výš. Je to z toho důvodu, že taková by srnčí zvěř a další strhávala a způsobovala přílišné trauma, proto se ohaři a další větší plemena používají hlavně na vodní práce, te-riéři a jiná menší plemena i při naháňkách. Odlišnosti mezi plemeny ale existují. Čich ohaře a barváře je nesrovnatelný. Některá plemena barvářů jsou na vedení po stopě cvičena a šlechtěna stovky let, a když dvouměsíčnímu štěněti bavorského barváře dáte čichnout ke krvi, tak ono už dá nos na zem a jde po stopě. To je pak radost s takovým psem pracovat.

Jezdí za vámi myslivci i se staršími psy, abyste je vycvičil, nebo spíš odnaučil špatným návykům?

To je bohužel větší část psů, kteří se ke mně dostávají. Protože když budete mít psa, tak si budete myslet, že s ním zvládnete všechno. Realita je ale často jiná. Takový nezkušený kynolog pak nejprve poprosí svého známého, aby psa přenaučil. Když to nejde ani jemu, tak to zkusí známý známého. Až při dalším neúspěchu teprve hledají mě.

A platí to, že starého psa novým kouskům nenaučíš?

Neplatí, jen to trvá déle. Chce to třeba měsíc, abych poznal, jak na něj jít, s jakou metodou, pak už jde všechno. Ale nepodaří se to vždycky. Pokud je pes bázlivý po výstřelu, tak ho okamžitě vracím, protože to nemá smysl něco zkoušet. Takový pes je nervově labilní a nejde to změnit. Je to stejné jako u člověka, ze zakřiknutého nikdy neuděláte ranaře. Když jsem se psy začínal, tak jsem se snažil vycvičit každého, bohužel jsem pak ale poznal, že když pes vycvičený ode mě zkoušky vyhraje, tak si to lidé pamatují týden, ale když ze zkoušek vypadne, tak si to pamatují pět let. Takový pes vám prostě nedělá dobré jméno a až zkušenosti mi to ukázaly. Nervově labilních psů je ale naštěstí málo.

Jací psi se k vám ještě dostávají?

Naopak to mohou být útěkáři, tedy takoví, kteří se ženou za zvěří a jsou nažhavení pro lov. To je samozřejmě taky špatně, ale dá se s nimi pracovat, dají se usměrnit. Ještě k té bázlivosti. Já u ní musím rozeznat, jestli je vrozená, nebo pochází z předchozího špatného výcviku. S tou první pracovat neumím, tu druhou můžeme odbourat.

Poznáte charakter psa na první pohled?

Charakter přímo ne, to až při práci, ale poznám charakter majitele. Vidět je to třeba při zkouškách, když je pes v dobrém stavu, je vyčesaný, má lesklou srst, tak je vidět, že o něj jeho pán pečuje. Může se stát, že je pes trochu hubenější, ale to je dáno tím, že dostával před zkouškami plnou dávku výcviku. Pes, který se denně několik hodin pohybuje a musí pracovat, nemůže být jako kulička. To je stejné, jako kdybychom po vrcholovém atletovi chtěli, aby měl tukové zásoby. Ale podle srsti a kontaktu s majitelem se po- zná, jaký mají spolu vztah. Když má pes stažený ocas a schovává se pánovi za nohama, tak není něco v pořádku.

Jak jste se vůbec dostal k myslivosti?

Přirozeně, táta byl myslivec, děda taky a taky syn i dcera jsou myslivci.

A pořád platí, i když se lovecké zbraně technicky vyvíjejí, že se myslivci bez psů neobejdou?

Byly takové nápady, že by to šlo i bez nich. Jedna firma vyvinula sprej, díky kte-rému jsme měli dohledat poraněnou zvěř. Ta ale někdy uteče i dva kilometry a na to by nám takový sprej asi nestačil. Nedávno jsem byl na čekané, střílel jsem na prase a netrefil jsem se tak, jak bych měl. Udělal jsem takzvanou dutou ránu, trefil jsem na předposlední žebro, kulka prošla jen kouskem bránice, utrhla kousek sleziny a vyšla ven. Žádný důležitý orgán jsem netrefil pořádně, takže prase uteklo. Se psem jsme šli po stopě dva kilometry, ale nic jsme nenašli, tak jsem ho docela naštvaně pustil a šel pomalu k autu. Pes mezitím upaloval po stopě a prase za chvíli našel. Kdyby se to ne-stalo, tak by se to prase trápilo. Takhle jsme ho naštěstí dostřelili. Bez psa by to tak dobře nedopadlo.

Je loveckých psů hodně?

Moc bohužel ne, ale cesta z toho není jednoduchá. Když je člověk kynologem, tak psa má a pes je pod jeho vedením dobrý, když je to ale novodobý podnikatel, který za myslivostí vidí jen kus masa, které běhá po lese, tak toho kynologem ani myslivcem nikdy neuděláte. Ale chápu, že někdo má rád střelbu a jiný zase má prioritu ve psech. Taky jsem si dřív rád chodil na střelnici a střílel na asfaltové holuby, teď už mě ale baví hlavně psi.