„V osmdesátých letech nový správce zaoral tisíce vzácných trvalek. V noci i jindy, jak to bylo možné, i když jsme byli od našeho majetku odděleni drátěným plotem, jsem s Drahuškou, manželkou třetího Toníka, zachraňovala tajně rostliny, které dosud na pozemcích zbyly," posteskla si Marie Vejtasová.

Po roce 1989 získala Vejtasova rodina (bratři Antonín III. a Jiří) v restitucích svůj majetek zpět, ovšem v hrozném stavu, s rozbitými skleníky a likvidovanými záhony. Od té doby se snažili Vejtasovi napravit onu devastaci, a je třeba říci, že i čtvrtá generace, vedená Vladislavem Vejtasou, postupně obnovuje slávu rodinného podniku, o čemž svědčí nejen stále větší návštěvnost, ale i spokojenost a uznání klientů.

Životní příběh

Teta Mařenka (1912 - 2009) ve svých vzpomínkách líčí i svůj životní příběh:

Narodila se v Jaroměřicích v tatínkově zahradnickém a později i jejím životním ráji. Prázdniny trávila v německých rodinách, aby dobře poznala jazyk, jak si přál její otec. Podnikla několik nádherných cest na Podkarpatskou Rus, do Jugoslávie, Beskyd a Nízkých Tater. Ač měla lásku, nevdala se a zůstala od roku 1932 věrná Vej-tasovu zahradnictví. Měla na starosti expedici a později i přesazování a množení skalniček. Stmelovala celou rodinu a zanechala ve svých pamětech mimořádně čtivé vyprávění nejen o zahradnictví, ale také o starých Jaroměřicích, životě na venkově, ve mlýnech, všude, kde se cítila doma. Nejšťastněji však byla u svých skalniček, v zahradě, kam denně od jara do podzimu pěšky vzdor svému vysokému věku docházela. Hodně jí k její vitalitě pomohlo členství v sokole a také pěší výlety, kterých se ráda se svými příbuznými zúčastňovala.

Marie Vejtasová poznala i snad nejvýznamnějšího jaroměřického občana, kterým byl básník Otokar Březina. Jako šestiletá k němu byla poslána s kyticí jednou z jeho ctitelek. Byla ještě dítě, ale pamatovala si, že ji básník vlídně přijal, poděkoval a pohladil po vlasech. Později potkávala Březinu na procházkách v místech, kam rád chodil do polí za hřbitov, ke křížku za sokolovnou, ke kříži u mlékárny a dále k Bohušicím, odkud měl krásný rozhled na všechny strany okolo Jaroměřic. Vídávala ho, i když šla kolem domu, kde bydlel, a vzpomínala, jak stával u okna, díval se na oblohu a snad při tom přemýšlel, co by ještě mohl zbásnit…

1 300 druhů trvalek

Teta Mařenka zemřela na Den Země, který připadá na 22. duben. Letos to bylo již sedm let, kdy odešla tato žena, sice malá vzrůstem, ve stáří pak bělovlasá babička, do zahradnického nebe. Ve znalosti skalniček jí snad mohl konkurovat jen jeden z našich nejvýznamnějších botaniků Václav Větvička, který ji osobně znal a zanechal o ní svědectví v rozhlasovém pořadu Dobré jitro. Ve svých knihách Moje květinová dobrá jitra a Mahagon, měsíček a špenát věnoval rodině Vejtasově a jejich zahradnictví dvě kapitoly. Mimo jiné v nich píše:

„Katalog Vejtasova zahradnictví byl kdysi můj první, který se mi dostal do rukou, a připadal jsem si jako filatelista listující katalogem poštovních známek. Ta nádherná jména a ty dálky, co v nich byly zakleté! Co kytek, dnes už zapomenutých, se u nás pěstovalo na začátku dvacátého století! Katalog z roku 1935 nabízel například téměř 1 300 druhů trvalek. Vejtasovi totiž byli nejznámější naší firmou specializovanou na trvalky, a s lí-tostí musím konstatovat, že dosud nikým nenahrazenou.

Antonín Vejtasa nejen trvalky pěstoval, ale také šlechtil. Na trh uvedl své vlastní kultivary kuklíků, plamenek, vlčího bobu, řimbaby, karafiátů, štěničníku a chryzantém. Tyto rostliny byly vyváženy a pěstují se dosud na více místech v Evropě. Proslavila je mimo jiné i Česká píseň; to byla a je nádherná plná kopretina. A já bych si přál, aby u obnovených Vejtasů vznikaly další ´květinové písně´ a šířily kumšt a fantazii českého zahradnictví i za hranicemi. Nejen proto držím Vejtasovým palce."