Osvětu a seznam podobných špatných vtipů najdete na www.hoax.cz, které řídí její zakladatel, Josef Džubák, z Třebíčska.


Jaký nejnesmyslnější hoax jste za dobu, kdy se jim věnujete, dostal?


To jsou třeba emaily typu – pošli tento mail několika lidem a objeví se ti obrázek. Lidé to s oblibou a se zvědavostí posílají.

Kdo se nejčastěji stává obětí hoaxů?


To nejde nijak vymezit. Píšou mi starší lidé i studenti. Dneska se na internet dostane každý, vzdělání, povědomí o netiketě ale vázne. Internet teď využívají lidé, kteří si mysleli, že počítač nikdy nevyužijí. Například nedávno jsem s internetem učil zacházet svého tchána, kterému je pětasedmdesát.

Hoaxy často rozesílají stále stejní lidé, i přes několikeré poučení…


Je určitá skupina lidí, kteří se prostě nepoučí. Část lidí bude prostě chodit pořád na červenou, i když ví, že se to nemá. Lidé si to rozesílání odůvodňují větou: Co kdyby to přeci jen byla pravda. Ověřování pravdivosti už je pro většinu lidí moc práce.

Čím může rozeslání emailu, který se tváří jako nevinná pomoc, skončit?


Hoax může třeba inspirovat až ke skutečnému činu, jako například s těmi injekčními stříkačkami. Vzpomínám si na hoax s žádostí o darování krve pro jednoho pacienta, který rozeslali jeho příbuzní původně jenom pár známým. Ten člověk nakonec zemřel, ale email se šířil dál, zahlcoval schránky, lidé volali na onkologii. Na tom oddělení neustále zvonil telefon, přestože žádost byla několik let neaktuální. Někdy jsou v emailech kontakty i přímo na rodinu.

Existuje univerzální klíč, jak rozpoznat, co je hoax?


Pokud je pod dopisem uvedeno pošli to všem nebo pošli to každému, koho znáš, tak by člověk měl zbystřit. Loni někdo rozposílal email, že daruje štěňátka, jinak že je utopí. Byl tam kontakt na člověka, který s tím nemá nic společného. Na jeho telefon mu neustále někdo volá. Dokonce mu přišly zprávy, že jestli ta štěňata utopí, tak přijdou utopit jeho. Hoaxy často působí na city, lidé chtějí pomoci, ale nachytají se. Jiná věc jsou banky a loterie, kdy emaily slibují zisk.

S jakými dotazy se nejčastěji potkáváte?


Lidé se hodně ptají na loterie. Přišel jim email, že něco vyhráli, ale mají zaplatit nějaký poplatek, tak jestli by měli. Píšou už i napálení lidé se na nás obraceli s prosbou o pomoc. Většinou je musíme odkázat na policii.

Myslíte si, že je u nás znalost práce s internetem na dobré úrovni?


Myslím, že ne. Lidé podceňují nebezpečí, které na ně může číhat. S osvětou by se mělo začít už ve školách, vysvětlovat, jak se lidé mají na internetu chovat. Ať už se to týká těchto hrozeb, nebo třeba toho, že není slušné rozesílat žertovné emaily všem ze seznamu kontaktů. Pokud je to ve skupině lidí, která s tím souhlasí a kterou to neuráží, tak proti legračním emailům nic nemám.


Co vás přivedlo k problematice hoaxů?


Už to bude asi devět let, bylo to v době, kdy se začaly rozšiřovat emaily. Hoaxy, které se šířily ve světě, se začaly přeposílat i sem. Dělal jsem v té době správce počítačové sítě, takže jsem musel lidem vysvětlovat, proč to neposílat. Zajímal jsem se také o dělání webových stránek, takže jsem si řekl, že se vrhnu na něco užitečného. Tehdy se tomu nikdo nevěnoval.

Kdo všechno na stránkách pracuje?


Většinu obsahu dělám já a jeden člověk z Ostravy. Stránky programuje třebíčská firma, u které máme hosting. Na svůj prostor mi dávají sponzorský dar. Věnují se tomu tři lidé při zaměstnání a s databází podvodných emailů nám pomáhají i čtenáři.

Na svých stránkách prodáváte knihu o urbanistických legendách, které se do hoaxů občas promítají.


Ano, v knize se objevil třeba příběh o infikovaných injekčních stříkačkách zabodnutých do sedadel, o zadávání pinu pozpátku, který přivolá policii a o éčkách, co jsou přidávány do potravin. Jedna moje známá měla tento seznam dokonce přilepený na ledničce, aby mohla všechno hned kontrolovat. Jinak některé legendy znám třeba už z dětství, například o černé sanitce.

PETRA PISKOVÁ