Václav Gvoždík z detašovaného pracoviště Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ve Studenci na Třebíčsku chce však navázat na sto let starý objev jeho předchůdců a dokázat, že krokodýl konžský je skutečně nově objeveným druhem.
Kdy jste poprvé narazil na krokodýla konžského?
Na začátku roku 2012, když jsem byl poprvé v Kongu. Tehdy jsem tam byl kvůli výzkumu obojživelníků. Šlo o náhodné setkání, ze kterého jsem neměl radost. Místní lovci ulovili krokodýla a ukázali mi ho. Trochu jsem jim vynadal, a poté jsem si jej alespoň nafotil. Hned druhý den ráno přinesli dalšího. To už jsem jen zklamaně pokrčil rameny. Ale znovu jsem si ho nafotil. Až když jsem si doma prohlížel fotografie, zjistil jsem, že oba byli odlišní. Měl jsem velké štěstí, že mi na jednom místě přinesli oba druhy. Jeden byl tradiční krokodýl čelnatý a druhý krokodýl konžský, jak jsem ho začal nazývat.
Lov krokodýlů na jídlo je tam běžný?
Ano, navzdory tomu, že formálně je chráněný. Nemůže se úplně veřejně prodávat, i když i to se děje. Jen si dávají pozor na policisty, kteří na to však většinou také kašlou, protože je sami jedí. Má to tam dlouhou tradici. Celý problém takzvaného bushmeatu neboli masa lesa je ve střední Africe velký. Jí se především savci, jako jsou pralesní antilopy, ale ve velkém množství i opice. A bohužel také krokodýli.
Hned jste si asi nemyslel, že jde o různé druhy, nebo ano?
Trochu mě to trklo už v té chvíli. Přišlo mi, že jsou jiní. Ale nepředpokládal jsem, že bych měl takové štěstí, že bych objevil nového krokodýla. Předpokládal jsem, že jde pouze o nějakou variabilitu. Navíc přestože byl krokodýl konžský poprvé popsán před sto lety, tak se o něm dodnes téměř nic nevědělo. Až když jsem si prohlížel fotky v počítači, tak jsem uviděl, že jsou dost rozdílní.
Jakých rozdílů jste si všiml?
Hlavní je tvar hlavy. Krokodýl čelnatý ji má kratší a čumák má podivně zvednutý, což mu vytváří jakoby vyšší čelo. Odtud i jeho jméno čelnatý. Krokodýl konžský má hlavu delší, placatější a vypadá více jako tradiční krokodýl, jak je známe. To je nejvíce do očí bijící rozdíl. Mají také jinak uspořádané štítky na krku a liší se i počet štítků na břiše. V neposlední řadě mají i jiné zbarvení. V terénu je to občas problém rozlišit, protože jsou často od bláta. Ale když se umyjí, tak čelnatý je černý a konžský je světlejší hnědý. Zejména hlavu mívá světlou.
Jak náročné je krokodýla konžského chytit?
Náročné je ho najít. Žije v pralesích, což je samo o sobě náročné prostředí na fungování. Člověk musí najít vhodnou lokalitu, kterou jsou močály či záplavové lesy, a dále od vesnic. V jejich blízkosti jsou totiž již vylovení. Vlastní chycení již těžké nebylo. Využili jsme období sucha, kdy je málo vody. Zůstanou pouze malé tůně, kde se krokodýli nemohou dobře schovat. V noci je člověk za pomoci silné svítilny snadno najde. Odráží se jim totiž červeně oči. Z nějakých 20 či 30 metrů jste schopen je detekovat. Během prvního setkání většinou déle vyčkává, protože ještě neví, co se děje. Ale pokud jej nechytíte hned napoprvé, tak je příště mnohem opatrnější a utíká dříve. Musíte se relativně a nehlučně k němu dostat a skočit po něm.
Čím jste je chytali?
Rukama. To se osvědčilo nejvíce. Pořídili jsme si vrhací síť, ale v pralese, kde je spousta keřů a větví, se s ní nedá moc dobře házet. Vždy vám něco překáží. Na větší jedince jsme si brali kožené rukavice, abychom byli alespoň trochu chráněni. Zuby má asi centimetr a půl dlouhé a jsou ostré. Krokodýl má pevný stisk a když kousne, tak ještě škubne hlavou. Kdyby nás pokousali, tak by to příjemné nebylo. Jste daleko od civilizace a navíc v Kongu, kde bych po využití lékařské pomoci příliš netoužil.
Letos jste se vrátil do Konga po pěti letech?
I v tom mezidobí jsem jezdil do Konga každý rok, ale do jiných regionů. Při těchto příležitostech jsem se již s krokodýlem konžským průběžně setkával. Ale bylo mi jasné, že zacílit expedici přímo na krokodýli bude finančně náročné. A na to jsem nikdy rozpočet neměl. Až se mi poštěstilo získat 250 tisíc od nadačního fondu Neuron. I tak jsme museli expedici dofinancovávat z dalších zdrojů.
Jak velká vaše expedice byla?
Z Česka jsme letěli dva, já a jeden student doktorand. Kvůli lepší komunikaci jsme přibrali také jednoho Francouze. Posádku terénního auta jsme doplnili ještě o konžského společníka a řidiče. Celkem pět lidí v autě. Celá cesta byla sedmitýdenní, z čehož jsme pět týdnů strávili v terénu.
Jak drahá je střední Afrika?
Možná to překvapí, ale poměrně dost. Ve srovnání s jihovýchodní Asií, kam se jezdí baťůžkářsky, tak jsou toto drahé země.
Přitom ji vnímáme jako chudý svět.
Oni jsou chudí, ale zároveň jsou tam velké společenské rozdíly. Spolu s chudými jsou tam i extrémně bohatí lidé. Kongo má obrovské nerostné a těžební bohatství, jako je dřevo z pralesů. Ve velkém prodávají svoje území různým těžebním korporacím hlavně z Číny a Malajsie. A jsou tam lidé, kteří se na tom umí obohatit.
Takže na levnou dovolenou to není vhodný region.
Například hotely jsou tam extrémně drahé. Nocleh v nejlevnějších hotýlcích vyjde v hlavním městě kolem padesáti dolarů. Zatímco v jihovýchodní Asii by stály pět či deset dolarů. Samozřejmě na ulici si najdete levné jídlo, ale jakmile chcete jít do restaurace za lepším evropštějším standardem, tak i to je dražší.
To samé platí asi u pronájmu auta.
Ano, v Kongu je extrémně drahý. My jsme měli štěstí, že nám konžský spolupracovník zařídil auto z jejich instituce. Jenže na začátku se ukázalo, že je nepojízdné. Nejprve jsme museli financovat opravu. V průběhu cesty se nám rozbilo, takže po návratu jsme opět museli opravovat, takže jsme za auto stejně utratili asi 40 až 50 tisíc korun.
Když jste se po pěti letech vrátil do lokality, kde jste poprvé narazil na krokodýla konžského, jak moc se to tam změnilo?
Byl jsem z toho strašně frustrovaný. Přišli tam Číňané a Malajci a začala velká destrukce životního prostředí. Číňané tam jdou především za zlatem. Malajci se orientují na těžbu dřeva.
To muselo začít až v posledních letech, že?
Já jsem tam byl v roce 2012 a to ještě v regionu nebyl ani Číňan. Nešlo o národní park nebo rezervaci, ale přesto byl tamní prales před pěti lety parádní. Už tehdy byl však rozprodaný a v roce 2013 tam dorazili první Číňané. Kousek od lokality, kde jsme působili, je nyní důl na zlato. Když jsem do ní putoval před pěti lety, tak jsem jel asi 70 kilometrů po úzké pralesní cestičce na motorce. A následně ještě 15 kilometrů pěšky. Celá cesta trvala dva dny. Tentokrát jsme tam byli za hodinu a půl terénním autem po hliněné cestě. Pocit dobrodružné romantiky, že mířím do nitra pralesa, byl pryč. Kus lesa s krokodýly tam naštěstí ještě stojí. Mám fotografie z toho místa staré pět let a z letošního roku a je to smutný kontrast.
Jak na to reagují místní?
Vesničané jsou rádi. Pro ně je to spojka do města, kam se nyní mohou dostat rychleji, než dříve. Nicméně tamní lovci si uvědomují, že jim zvířata mizí před očima. Dříve tam například lovili i gorily. Je to špatně, ale oni to tak zkrátka mají ve zvyku. Ale když jsem se jich ptal, kdy naposledy viděli gorilu, tak říkali, že v roce 2013. Gorily sice zřejmě nevymřeli, ale stáhli se zase o něco dál, čímž se jim opět zmenšuje životní prostor. Bylo mi z toho hodně smutno.
Jak pokračovala expedice na místě?
Dělali jsem pralesní terénní výzkum celkem na třech lokalitách. Jedna byla stejná, jako před pěti lety, a dvě nové. Nicméně scénář je vždy stejný. Dojedeme do vesnice, která je poslední výchozí do pralesa. Tam se domluvíme s šéfem vesnice, abychom dostali povolení, že v jejich regionu můžeme být a fungovat. Pronajmeme si muže z vesnice jako nosiče a dva jako průvodce, kteří tam poté s námi budou celou dobu. Pomáhají nám v terénu ukazovat různé pěšinky a starat se o kemp. A pak vyrážíme na lokalitu. Na místě založíme kemp, což znamená mačetou vyčistit malý plácek v lese pro pár stanů. Pak začínáme pátrat v okolí.
Pátrat vyrážíte v noci.
Ano, tento druh je aktivní v noci. Možná, že kdyby nebyl pod takovým loveckým tlakem v lokalitě, kde je opravdu klid a nikdo je neruší, tak by možná byli částečně aktivní i ve dne. Na místech, kde jsou loveni, jsou však aktivní pouze v noci.
Jak nebezpečné je se pohybovat po konžském pralese?
Teoreticky to může být nebezpečné. Já se vždy nejvíce bojím velkých savců, to znamená pralesních slonů a buvolů. Na to je vždy dobré se dopředu zeptat. Když však člověk není v národním parku, tak tam velcí savci nejsou. Nachází se hlouběji, kam bychom museli putovat dlouho. Mimo národní park je většinou člověk nepotká. To riziko je malé.
Nicméně třetí vaše lokalita byla v národním parku.
Tam byla stáda slonů a buvolů. Díky tomu, že v parku nejsou loveni, tak se jednak lidí tolik nebojí a druhak nejsou ani primárně útoční. Ale například samice s mláďaty nebo naštvaní samotáři mohou být nebezpeční. My jsme se v noci potkali pouze jednou se slonem. Zamručel na nás. Ještě to nebylo troubení, které používají při útoku. Dal nám vědět, že tam je a že tam nemáme jít. Nakonec jsme ho vetším obloukem obešli a nic se nestalo. Jedovatí hadi tam jsou také. Ale my jsme herpetologové (odborníci na plazy a obojživelníky – pozn. red.) a tuhle „havěť“ máme rádi. Moc jsme jich nenašli, i když bychom za ně byli rádi, protože nás zajímají.
Setkal jste se i s buvolem?
Při jiné expedici ano. Byly jsme méně než 10 metrů od sebe. On byl zaskočený, já jsem byl zaskočený. Nebylo mi zrovna do smíchu. Už na mě začal funět býčím buvolím způsobem. Ale zjevně byl také vystrašený. Po chvíli váhání se dal na útěk a já opačným směrem.
A jak je náročná orientace?
Velmi. Spoléhám se na GPSku. Pod stromy je dobré nemít úplně nejlevnější přístroj. Dnes bych bez ní do pralesa nešel. Jednou se mi stalo, že se mi při procházení bažinou v průběhu večera pokazila. Chtěl jsem se z ní vymotat sám, ale nebyl jsem toho schopný. Už jsem se viděl, že tam budu nocovat do rána. Nakonec však naběhla.
Jak se člověk orientoval v pralese před vynálezem GPSky?
Můj bývalý šéf z muzea, kde jsem dělal dizertaci, jezdil dlouhá léta do pralesů Jižní Ameriky. Většinou si našel pouze střed, například výrazný strom, od něj dělal pouze stometrové výpady a zase se vrátil. Takto hvězdicově prozkoumal lokalitu. Někdy používal i provázek.
Vrátil jste se z Afriky. A nyní chcete přesvědčit ostatní zoology, že jde skutečně o jiný druh. Jak toho dosáhnete?
Je více možností. Hlavně chceme využít silných genetických nástrojů. Chtěli bychom udělat genomický sken, získat genetickou informaci napříč celým genomem. Vezmeme malé úseky genetické informace napříč celým genomem. Tím doufáme, že se nám podaří věděckou obec přesvědčit. Ruku v ruce s morfologickou analýzou, pro níž jsme standardizovaně krokodýli nafotili.
Je nějaký oficiální bod, například velká kniha druhů, kam když se krokodýl konžský zapíše, tak je jasné, že je nový druh uznaný?
Každá skupina zvířat má v dnešní době internetové databáze, které jsou vedené odborníky. Všichni do nich koukají a řídí se podle nich. Takovou mají i plazi. Nyní je v ní však pouze krokodýl čelnatý. V momentě, kdy tam krokodýla konžského akceptují, tak to již budou všichni následovat. Objevit by se měl i na Red listu IUCN (Červený seznam ohrožených druhů – pozn. red.) nebo ve významných monografiích.
