Kdyby tak borovice mohla vyprávět… Právě ona stál u zrodu vodního díla, které letos slaví hned dvě jubilea. Sto deset let od prvního vodohospodářského plánu, v němž figurovala i budoucí Vírská přehrada a pětasedmdesát let od povolení výstavby.

Za oběť zdejší přehradě padly obce Chudobín a Korouhvice. „Moje maminka byla chudobínská rodačka a já jsem v Chudobíně prožil své dětství. Velmi důvěrně jsem to tam znal, mám na to ty nejkrásnější vzpomínky,“ řekl Milan Peňáz, který navrhl Chudobínskou borovici do ankety Strom roku.

A jak Chudobín vlastně vypadal? Něco málo o něm se lze dozvědět v turistickém průvodci Františka Gregora nazvaném Jimramov s okolím – od Víru po Svratku. „Půjdeme po červené značce do Chudobína. Túra tato patří k nejkrásnějším partiím ve Svratce. V Chudobíně dobrý hostinec. Dříve tu byly železné hamry,“ napsal.

Místní hostinec zmizel pod hladinou stejně jako celá vesnice. A svému osudu neušly ani sousední Korouhvice.

První vodohospodářský plán, který se snažil řešit veliké kolísání řeky Svratky, vznikl v roce 1911. Zemský výbor moravskoslezský tehdy naplánoval několik menších přehrad. Mezi nimi už byla i Vírská.

Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili.Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili.Zdroj: DeníkV roce 1928 se v Brně konala jubilejní výstava, na které byla zveřejněna i informace o stavbě Vírské přehrady jako nejrozsáhlejšího vodohospodářského díla v povodí Svratky. K realizaci stavby ale došlo mnohem později.

15. března 1940 ukázala řeka znovu svou sílu. Tehdy zatopila celou obec Vír. Velký podíl na této katastrofě měly ledové kry, které se na některých místech nakupily až do výše dvou metrů. Tím vznikla neproniknutelná hráz. Na pomoc zatopené obci přišly vládní i okupační vojenské jednotky, které společnými silami odstřelovaly ledové bariéry.

Už tehdy bylo definitivně rozhodnuto o stavbě vodního díla. Stavba byla povolena dne 14. května 1946 výměrem Zemského úřadu v Brně. Výstavba nebyla jednoduchá. Problémy byly jak se stavebním materiálem, tak i se strojním vybavením. Chyběli odborníci i dělníci. Ve stejné době se totiž začínalo s budováním další přehrady – Slapské. A ta měla z příkazu ministra ve všem přednost.

Kámen potřebný pro stavbu problémem nebyl. Těžil se nedaleko, v lomu, který býval u později zatopené obce Korouhvice. Po provizorně postavených kolejích jej pak na stavbu vozil vláček tažený parní lokomotivou.

Raritou výstavby Vírské přehrady bylo nouzové postavení prozatímní drtírny a betonárky. Dělníci je poskládali ze starých zařízení. Tato provizoria nakonec dodala na stavbu šedesát pět tisíc kubíků betonu za dva a půl roku. Zbývajících čtyřicet tři tisíc kubíků už bylo připraveno novou drtičkou a betonárkou. Komplex budov staré betonárky po napuštění přehrady zmizel pod hladinou.

Když je však v přehradě málo vody, pak je vidět i to, co bývá běžně skryto. Kolemjdoucím se tak najednou naskytne pohled na pozůstatky provizorní betonárky. „Stále to bývá vidět. Pozůstatky betonárky tam určitě budou ještě sto let,“ usmál se starosta Víru Ladislav Stalmach.