Základní škole Benešova je letos osmatřicet let a vy jste s ní prožil většinu toho času. Vzpomenete si, jaké byly začátky?

Já nejsem původem z Třebíče. Přistěhoval jsem se sem z jižních Čech v roce 1979, ale moje žena odtud pochází. Po škole jsme se ženou pět let učili v jižních Čechách. V Třebíči jsem dostal nejdříve umístěnku do zvláštní školy. Strávil jsem na ní rok, který byl nádherný. Byl tam pan ředitel Čermák, který byl vynikající. Ale protože práce tam je obrovsky namáhavá, věděl jsem, že tam celý život dělat nemůžu. Otevřeně jsem řediteli řekl, že udělám, cokoli mi řekne, ale zároveň udělám vše, abych se z té školy dostal. Což on vzal jako férové jednání.

A po roce jste přešel na tehdejší Gagarinku.

Laso mi pak hodil ředitel Zvěřina, který hledal učitele na matematiku a výtvarku. V roce 1980 jsem nastoupil jako kantor a třídní učitel. Rozjel jsem různé aktivity výtvarné a dramatické výchovy. Sám jsem v té době hrál divadlo v několika souborech. A protože mě štvaly řeči, že nejde udělat na základní škole dobré představení, tak jsem si našel děti a udělal soubor. A začal jsem s nimi dělat divadlo. Po sametové revoluci v roce 1989 jsem se dostal do soukolí, v němž jsem dělal nejprve dva roky zástupce a od roku 1992 až dodnes ředitele.

Vzpomínáte po tolika letech ještě na svoje první žáky?

S mojí první třídou se dokonce občas vídám, když mě pozvou na setkání. Ozývá se mi i řada dalších žáků. A také členů divadelního souboru, protože s těmi jsme společně trávili osm let i soboty a neděle. Což vyvrcholilo cestou do Anglie, kde jsme hráli přes týden na šesti místech Sen noci svatojánské. Do dneška se s většinou z nich vídám. K šedesátinám mi dokonce připravili překvapení.

Jaké?

Unesli mě po domluvě s manželkou z domova a udělali velké setkání u nás ve školním divadélku. Vzpomínám na období, kdy jsem učil, rád. Já jsem si ve výtvarce i v matematice dělal, co jsem chtěl. Nesvazoval jsem se osnovami ani politikou.

Matematika a výtvarná výchova je zajímavá kombinace.

Jsou to dva světy, které k sobě zdánlivě nejdou. Matematika je exaktní a výtvarka více free. Ale já jsem si to navíc ještě kompenzoval divadlem. Výtvarku jsem chtěl učit vždycky. Ale k ní jsem původně chtěl češtinu nebo dějepis.

Proč tedy nakonec zvítězila matematika?

Na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích ten rok vypsali aprobaci s výtvarkou pouze matematiku. Přestože jsem byl z humanitní větve Střední všeobecně vzdělávací školy, tak jsem nakonec musel maturovat z matematiky. Na fakultě to následně byly drsné čtyři roky. Například první seminář z deskriptivní geometrie začal větou: „Přeskakuji prvních padesát stran, protože to jste probrali na střední škole." To pro mě bylo náročné, ale zvládl jsem to.

Následně přišla devadesátá léta. To byl velký zlom i ve školství, že?

V exaktních vědách, jako je matematika, chemie či fyzika, se toho příliš nezměnilo. Jen v matematice se vypustily některé podivné slovní úlohy. Ale všechno ostatní začalo být jinak. My jsme chtěli zachytit vítr, který umožňoval obrovskou změnu. Naším prvním cílem, co jsme si v roce 1992 dali za úkol, bylo, že chceme do Evropy. A že si budeme hledat cesty kudy tam.

Jak to vypadalo?

Začali jsme okamžitě vyjíždět s kantory do zahraničí. Navštívili jsme německé, rakouské a belgické školy a začali jsme hledat partnerské školy. Tehdy měla Třebíč družbu s Hornem. Tamní škola se stala naším prvním partnerem. Poté přibyla i německá a dánská škola. Celou dobu jsme dělali workshopy dramatické výchovy s Anglií.

V tom jste museli být průkopníci.

V devadesátých letech jsme byli jediná škola v širokém okolí, která pravidelné zahraniční výměny měla. Nyní se s tím roztrhl pytel, ale my je děláme systematicky již od roku 1994. Nejsou přes žádné agentury. Děti jsou v rodinách a poznávají cizí země z normální lidské strany. V současné době po všech těch atentátech v Evropě je s výměnnými pobyty větší problém. Nejeli jsme například letos do Londýna. Přestali jsme jezdit na Ukrajinu.

Mají žáci zájem i o cesty na východ Evropy?

Pobyty na Ukrajině vzešly přímo od nich, protože chtěli, aby se nejezdilo pouze na západ, ale i na východ.

Tady v devadesátých letech fungoval také takzvaný bijásek, kde žáci osmých a devátých tříd mohli vidět například i filmy jako bylo Údolí včel či Valérie a týden divů.

A funguje dál. Už dvacet let. Nedávno jsme jim pouštěli film Chlapectví. Nebyl jsem si jistý, zda to zvládnou ustát, ale film měl obrovskou odezvu. Děti ho vzaly. Dokonce se v některých životních etapách hlavního hrdiny našly.

Nebojíte se dětem pouštět náročné filmy.

To byla také jedna z mých dalších filozofií. Byly tady třídy s rozšířenou výukou tělesné výchovy i cizích jazyků. Ale také jsem chtěl, aby všechny děti měly nějakou nadstavbu. A to je umění a kultura, které je pomáhají kultivovat. Myslím si, že vůbec nejde o ztracený čas. Následně musí napsat recenzi nebo si o tom povídat či to jinak použít ve vyučování.

A filmová představení nejsou jediným setkáním žáků s kulturou.

Dvacet let také jezdí žáci do Horáckého divadla. Má to i společenskou rovinu. Je důležité nabídnout dětem možnost setkání s kulturou. Musí se obléknout a správně se tam chovat. Já jsem to měl podobné v mládí. Ředitel hudební školy nás drasticky přinutil chodit na výchovné koncerty. Měli jsme dokonce lístky, které nám sám kleštičkami procvakával, že jsme tam byli. A já od té doby mám rád divadlo, operu i koncerty. Myslím, že jde o věci, které jsou důležitější než odsedět si šest hodin ve škole přesně podle rozvrhu. Je potřeba dětem nabídnout možnost setkání s něčím novým a hodnotným.

Co přinesl rok 2000?

Zanikly školské úřady a vznikly kraje. Už tehdy se upozorňovalo, že vznikne čtrnáct různých způsobů financování škol. Velké školy měly problém, protože se začal dávat normativ podle počtu žáků. A čím větší škola, tím máte menší normativ peníze na žáka. Já si pamatuji, když za námi přijeli v devadesátých letech učitelé z Rakouska a byli nadšeni z toho, že máme školské úřady. A další rána byly rámcový a školní vzdělávací program. Dnes jsou obrovské problémy, když se dítě přestěhuje. Setkává se naráz s jinými učebnicemi a škola má výuku jinak uspořádanou. My jsme u nás měli holčičku, která se k nám dostala ze západních Čech. A tu minula optika, protože my jsme ji měli ve fyzice jinde. A teď to dorazila nepřipravená inkluze.

Jak se proměňovala samotná škola?

Byl to běh na dlouhé míle. My jsme se celou dobu snažili ji měnit alespoň uvnitř, protože zvenku to bylo příliš finančně náročné. Udělali jsme divadélko, centrální knihovnu nebo učebny pro jednotlivé kantory. Sami jsme si zrenovovali učebny přírodopisu, fyziky, chemie. A vždycky jsme se snažili ji uvnitř zkrášlit i barevně, aby nebyla komisní a fádní. Musím poděkovat radnici, že šla do zateplování vnějšku. A že jsme se domohli také venkovního hřiště, které je dnes velice moderní a pěkné. Děti mohou jezdit na lyžařské a vodácké výcviky. Nyní právě sjíždí Vltavu. Vyhnali jsme žáky prvního stupně na třídenní projekt Škola v lese. Když znají Thajsko a Karibik, tak aby poznali, že existuje něco pěkného také pár kilometrů od Třebíče. Život školy se proměnil opravdu dost.

U vás je hodně úspěšný školní časopis.

Nyní již vychází čtyřiadvacátý ročník. Každý rok se jeho kvalita trochu posouvala. Z počátku jsme začínali s cyklostylem a kopírkami. Šlo o malý černobílý sešitek a dopracovali jsme se až do současné částečně barevné podoby ve formátu A4, kdy jsme čtyřikrát obhájili cenu pro nejlepší školní časopis v republice.

Na to musíte být hodně pyšní.

Velice mě to těší. Chci, abychom dělali věci v daném okamžiku na maximálně možné úrovni. Když dělám pobytové výměny, tak chci, aby byli na nějaké úrovni. Když dělám časopis, tak zrovna tak. Navíc nám pomáhá mapovat život školy. Stejně tak si myslím, že je důležitá školní akademie.

V čem je důležitá.

Nejde o akci pro akci. Jestliže na škole existují kroužky, tak já nevidím nic špatného na tom, aby se každý rok konala. Škola má bohatou činnost a pro rodiče jde o prezentaci toho, co se za rok na škole udělalo. Úroveň naší školy se drží roky na jistém výborném standardu, její zvuk je slušný a věřím, že to bude dál.